...a stačila vteřina 4.

11. dubna 2008 v 22:10 | Aťan |  KNIHY
15.
"Copak tady hledáš, holčičko? Ty jsi zabloudila?" volá Karel z okna hájovny.
"Člověče," přivolává mě Karel k oknu, "támhleten prcek se tady nějak často motá."
"Hledáš někoho?" zkouším, jestli alespoň mně odpoví, když o Karla nejeví zájem.
"My tady bydlíme," povídá holčička.
"Vidíš Karle?" zašeptám. "JÁ to s dětma umím," vytahuju se. "Jdu k ní. Zjistím, o co jde."
Blonďatá, asi pětiletá holčička, stála u branky. Škrábala si štípance snad od komárů, nebo od mravenců.
"Ahoj. Čípak jsi?"
"Já jsem Veronika Novotná."
"Říkala jsi, že tady bydlíš?"
"Ano. Ale nééé tady v hájovně. Bydlíme tááámhle…" ukazuje směrem k vesnici.
"Verunko, maminka o tebe nemá strach? Ví, že jsi tady?"
Veronika kýve hlavičkou. "Já vždycky mamce řeknu, že jdu na procházku k hájovně. Ona na mě stejně vidí."
Veronika zamávala směrem k vesnici - a skutečně. Nějaká postava z verandy domku jí mávání opětovala.
"To je máma."
"Tak to jsi šikovná holka. Máš to senzačně zařízený."
"Vy jste ženatej?"
"Ne."
"Rozvedenej?"
"Ne."
"To znamená…" Veronika usilovně přemýšlí, "to znamená, že vlastně nemáte děti, že jo?"
"Už ne, Verunko," sedám si na lavičku. Vidím, že to bude asi na delší rozhovor. Pěkně zvědavá žabka.
"Už ne? Jak to, už ne?"
"Měl jsem ženu i děti. Jsou v nebíčku."
"Umřeli?"
Kývu hlavou.
Verunka si škrábe štípance na nohou.
"Copak jsi dělala, že jsi tak poštípaná?"
"Hrála jsem si s mravencema. Vzala jsem mamce korále. Támhle k tomu mraveništi jsem je hodila, aby mně je mravenečkové pomohli najít. Jenže oni jsou možná ještě moc malí a hloupí. Vykašlali se na korále, a mě takhle poštípali."
"Ty korále tam ještě jsou?"
"Ano."
"Tak to vypadá, Verunko, že budu za chvíli poštípanej taky. Pomůžu ti je najít."
"Vy se mi líbíte."
Představte si, že jsem zrudnul. Většinou mívám pohotové odpovědi. Ale teď jsem si dal načas.
"To mě moc těší. Nejsem na tebe ale moc starej?"
"Já bych řekla, že ne…"
"Chodíš do školky?"
"Ano."
"Tam se ti žádnej kluk nelíbí?"
"Standa."
"No vidíš. Tak tohle máme vyřešený."
"Standa je moc malej, aby mně dělal tátu…"
"Ty nemáš tatínka?"
"Ne. A už mě to nebaví."
"To ti věřím. Taky bych byl naštvanej. Já například mám maminku i tatínka."
"No právě. Každej… jenom já ne."
"Verunko, ale já… jak bych ti to…" Vyndávám z peněženky fotografii. "Podívej - tohle je Radka, moje žena. Tohle je Jiříček a Pavel. Oni sice nejsou se mnou na zemi, ale mám je tady," ukazuju si na srdce.
"Vždyť jsi říkal, že jsou v nebíčku."
"Do nebíčka chodí spát. Přes den jsou u mě v srdíčku."
"Takže, moji mámu si za ženu nevezmeš?"
"Vždyť vidíš," hladím fotku, "že to nejde. Ale můžu bejt tvůj hodnej soused, kterej tahá korále z mraveniště. Jmenuju se Martin."
"Príííma. To by šlo," souhlasí Veronika.
"Tak fajn. Jdeme hledat korále…"

Večeři v hájovně jsem stihnul jen tak tak. Karel podával míchaná vajíčka.
"Martine, víš s kým jsi to hledal korále?"
"No jasně - s Verunkou Novotných."
"A víš, kdo je její máma?"
"Asi Novotná, ne?"
"Jo, Novotná… Novotná je pošťačka, ty vole."

Jestli si někdo myslí, že se vyspím s pošťačkou, tak je na velkém omylu. Na přitroublý románek typu "červená knihovna" nemám náladu. Malá holka je sice milá, ale přeci se nenechám vmanipulovat do vztahu, o který nestojím. Chci mít klid, a ten v hájovně mám. Že si občas popovídám s malou, prostořekou žabkou, to mě přeci k ničemu nezavazuje. Nebo jo? Blbost. Jsem dospělý, žádné dítě se mnou nebude mávat.
"Nejsem padlej na hlavu," řekl jsem omylem nahlas.
"Cože?" zeptal se Karel.
"Ale nic. A nebo jo. Ty si myslíš, že přefiknu pošťačku! Tak to seš na velkým omylu!"
"Co se tady rozčiluješ, co mě je po tom."
"Nejsem padlej na hlavu."
"To už jsi říkal."
____

16.
Rodiče přijeli na houby. Košík si pro jistotu vzali vlastní. Táta při pohledu na hájovnu uznale pokyvuje hlavou.
"Máte to tu moc pěkný, to se musí nechat."
"Mami, tati… tak tohle je můj pan domácí - Karel Bartoš."
Vzájemně si podávají ruce. Vidím na mámě, že Karel je jí sympatický. Čekala asi vousatého morouse, ale Karel je spíš veselý chasník. Slušně ostříhaný, čistě oholený.
"Jak jste se, pane Bartoš, s naším Martinem, vlastně seznámili?" začala matka zvesela. "O tom ani Martin nemluvil, že jo, táto?"
"Zachránil jsem mu život, paní Černá."
Krve by se ve mně nedořezal. To je vůl. Snad to nebude mámě vykládat.
Když se Karel dost pokochal na mém vytřeštěném pohledu, pokračoval: "Chcíplo mu u hájovny auto, tak jsem mu ho roztlačil."
Táta mě zpozoroval. "Martine, není ti nic? Jseš bílej jako stěna."
"To bude dobrý… půjdete se podívat dovnitř?"
Karel hned otevřel dveře dokořán.
"No, to musíte. Týden jsme kvůli vám uklízeli. Tak snad nám nedáte tím košem, co máte v ruce, paní Černá."
Mámu si Karel získal během chvilky, pacholek.

Chodíme po lese, a ne nadarmo. Košíky se nám plní houbami. Většinou jedlými.
Trochu jsem se vzdálil od naší skupinky, ale to nevadí. Vím, kde jsem. Znám tady skoro každý strom.
"Ahoj."
Pozdravil mě dětský hlásek. To bude ta malá žabka - Veronika. Hlas jsem poznal hned, ale nevidím ji.
"Tady jsem."
Otáčím se na všechny strany.
"Kde? Nevidím tě."
"Protože se jen otáčíš, ale nedíváš se nahoru."
No jo. Je na stromě.
"Jak ses tam dostala?"
"Já jsem jí pomohla," ozvalo se vedle mne.
Pošťačka. Bez uniformy. Ne, nebyla nahá… Chtěl jsem říct, že byla v civilu. Žádný hrb, i nohy byly naprosto v pořádku…"
"Máte moc šikovnou, a na svůj věk mimořádně chytrou dceru. Ale to vy asi víte."
"Ano, vím. Ráda bych vám poděkovala za korále. Našli jste skoro všechny."
"Mami," ozvalo se ze stromu, "ať ti Martin ukáže, kde všude ho mravenci pokousali."
Zrudnul jsem.
"Vy jste Martin? Já jsem Lenka," podává mi ruku.
"Černý."
"Novotná."
"Já jsem taky Černý…" Táta se vynořil z mlází přesně ve správnou chvíli. Nesmím se nechat zblbnout. No… je hezká - a co má být?
____

17.
Je noc. Sedíme s Karlem před hájovnou na lavičce. Opíráme se o plot, kouříme. Stromy krásně šumí, měsíc má snad nové baterie. Svítí na plné pecky - jak by řekl básník.
"Houby sbírám rád, ale to čištění pak… to mě jednou zabije," říkám Karlovi.
"Máš fajn rodiče," povídá Karel.
"Vím. Teď už to ZASE vím. Nebejt tebe, přišli by i o syna…"
"Martine, mohl bys pro mě něco udělat?"
"Já vím, Karle. Mám držet hubu, že jo?"
"Ne. Nadzdvihni se. Sedíš mi na čepici…"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.