...a stačila vteřina 5.

11. dubna 2008 v 22:13 | Aťan |  KNIHY
18.
"Máma chce s tebou taky kamarádit."
"A hele. Veronika. Kde se tady bereš?"
"Jsem na procházce."
"Tak to jó…"
Veronika si sedla na lavičku, klátí nohama. Na její první větu nereaguju. Snad to holku přejde.
"Máma s tebou chce taky kamarádit."
Nepřešlo jí to.
"Tohle mi tvoje máma vzkazuje, Veroniko?"
"Nééé… Máma si myslela, že spím. Bavila se o tobě s babičkou."
"Copak? Pomlouvali mě?"
"Ne. Babička se divila, že chodíš dělat do lesa, když jsi studoval, nebo co. A máma říkala - to se mně na Martinovi právě nejvíc líbí."
"Hm... A víš, že je neslušný poslouchat za dveřmi?"
"Ne."
"Tak teď to víš…"
"Jenže… Martine, to bych se pak nic nedověděla?"
"Já se z tebe zblázním. Chceš koblihu?"
"Jo."
"Karlééé, pane vrchní - dvakrát koblihu, prosím!"
Z kuchyně se ozvalo ono známé, Cimrmanovo: "Mám jen jedny ruce, a nejste tady sám."
"Tak já pro ty koblihy skočím, tati." Utekla.
Seděl jsem jak opařenej. Tati. Takhle mně směli říkat jen dva lidi na světě - a tak to taky zůstane! Sakra! Co si o sobě vůbec myslí, ta drzá štěnice. Když je hezká, milá a chytrá, že si může všechno dovolit? Tak to teda ne! Ještě jednou mi řekne TATI, tak dostane pár facek!
"Už je nesúúú…" halekala už z dálky. Letí s koblihama jak vítr - a skočí mi rovnou do klína. Jednu koblihu mi vrazí do pusy.
"Martine, proč máš tak červený, mokrý oči?" zeptalo se mě to třeštidlo.
Mumlám s plnou pusou: "Neříkej mi tati, hergot… To směli jen moji kluci!"
Veronika mi položila drobnou ručku na srdce.
"Teď je den - tak oni jsou tam, viď? Na noc chodí spát do nebíčka… Říkal jsi to tak, ne?"
Hlas mi nefunguje - jenom kývnu. To ještě svedu.
"Až budeš mít čas, Martine… zeptej se tvých synů, jestli nepotřebujou ségru…"
Tak tohle už je na mě moc. Slzy se mi valí po tváři. Objal jsem ji.
"Ty jseš taková malá kecka, viď."
Neodpověděla. Spokojeně kouše do koblihy.
____

19.
Karel si čistí parohy. Ne svoje, samozřejmě. Tentokrát je na řadě dvanácterák.
Nesu ze schránky nějakou zalepenou obálku. Pošťačka ji tam určitě nedala. V tom má prsty určitě Veronika. Místo známky je tam namalovaný usměvavý obličej. Něco jako smajlík. Ukazuju to Karlovi.
"Ta holka nemá chybu," směje se Karel, "toho Havla trefila na známce skvěle! Copak nám píše, holka pětiletá? Můžu to rozlepit?"
"Jasně."
Z obálky vypadly dvě vstupenky na módní přehlídku.
"Co s tím?" kroutím hlavou.
Karel se potutelně usmívá. "Já asi vím, o co jde. Máma Veroniky dělá po práci amatérsky modelku. To jsi nevěděl, co?"
"To teda ne, ani mě to nezajímá. Nemůžu mít, kurňa, klid?"
"Ty lístky jsou tvoje."
"Co kecáš, vždyť jsou dva!"
"Tam mě nikdo nedostane," Karel zdvihl obě ruce, jako kdyby se vzdával. "Se ženskejma nechci mít nic. Voni si klidně umřou… ani se nerozloučej… Sakra, mám rýmu. Jdu se vysmrkat."
Karel zapadnul do baráku. Za chvilku se vrátil. Už byl zase v pořádku.
"Martine, ale ty na tu přehlídku musíš jít. Podívej - holka s tou obálkou měla velkou práci."
Koukám na obálku, a musím se smát. Havel se mi líbí čím dál víc.
____

20.
Po dlouhé době mám na sobě zase sako a kravatu. V hájovně nic takového nevlastním. Ač nerad, musel jsem se zeptat rodičů, co vlastně ze starého bytu mají. Řeknu vám to stručně - všechno.
"A kam to vlastně jdeš, Martine?" ptá se máma.
"Ále, Karel dostal od myslivců lístky do divadla, tak si tam půjdem schrupnout."
"Na co jdete?"
"Ani nevím."
"To mi neříkej. S Radkou jste žili kulturně… že by tě to nezajímalo?"
Máma si mě v obleku otáčí před zrcadlem.
"Konečně vypadáš jako člověk. Skoro."
____

21.
Verunka si mě vede za ruku do sálu.
"A kde je strejda Karel?"
"On má velkou rýmu, Verunko. Pořád posmrkává - tak nechtěl rušit."
"To je škoda, Martine. Mohl si tady najít novou ženu…"
No právě, pomyslím si. Tomu se chtěl evidentně vyhnout, stejně jako já, sakra.
"Hele… máma."
Na molo přišla Lenka. Bodový reflektor ji sleduje, laserové efekty, světla pozvolna přibývá.
"Mají to moc hezky vymyšlený," šeptám Veronice.
"To ještě nic není, Martine. Počkej, až máma přijde jen v prádle…"
No potěš!

S módní přehlídkou byl spojený i raut. S Veronikou chodíme kolem dlouhého stolu, a na talířky si dáváme, na co máme zrovna chuť.
Jde k nám Lenka. Podáváme si ruce.
"Jak se vám to líbilo, pane Černý?"
"Mami, to je Martin. Ty mu říkáš tak hrozně…"
Potykali jsme si, a vůbec to nebolelo. Procházíme se davem, jíme, bavíme se… Lenka mezi tím stačí zdravit spoustu svých známých.
"Leni, zejtra je ten tenis," povídá jí nějakej navoněnej a napomádovanej panák.
"Budu tam."
Veronika mě zatahala za rukáv: "Škoda, že taky nehraješ tenis, jako máma. Máma je totiž dost dobrá."
"Hrál jsem sedm let u nás za Slávii."
"To je vtip?" usmála se na mě Lenka.
"Ne. Ale skoro rok jsem neměl pálku v ruce."
"A zítra by sis troufnul?"
"V singlu na dobrýho borce ne, ale čtyřhru bych možná zvládnul."
"Nevadilo by ti, Martine, když půjdeme od našeho baráku spolu? Znáš lidi na vesnici, jak o nás budou drbat…"
A je to tady. Červená knihovna!! Takže, děvenko, teď tě pošlu do háje - já budu mít klid - a všechno bude v pořádku. Ale… co se děje? Slyším svůj přiblblej hlas, který není řízen mozkem, jak za mě odpovídá:
"Když nás neuvidí Karel, tak by to nevadilo."
____

22.
Pro tenisové nádobíčko jsem si dojel k našim. Byl jsem si už stoprocentně jistý, že tam najdu všechno. Oblečení i všechny pálky. Pak jsem zajel pro Lenku. Samozřejmě nám do auta skočila i Veronika.
"Zapomněl jsem vzít autosedačku. Určitě ji u našich budu mít."
"Na ten kousek se nikdo nezblázní. Verunko, dělej, že tu nejsi," povídá dceři s úsměvem Lenka.
Autosedačka je URČITĚ dobrá věc. Ale mým klukům nepomohla…

Ve čtyřhře se mnou hraje Lenka. Proti nám stojí napomádovanej frajer a jeho svalnatá partnerka.
"Leni, ty seš samý překvapení," povídá posměšně frajírek. "Co sis to na nás přivedla za dlouhána?"
"Budem kecat, nebo hrát?" povídá Lenka.
"A jak moc máme hrát, Leni? Na čtvrt plynu, nebo dokonce na půl?"
Jeho partnerka si rukou přikryla ústa, a rozkošně se zachichotala.
Los na podání vyšel na mě.
"Zkus to přes síťku, borče," povídá frajírek. Opět jsem zaslechl zvonivý smích jeho partnerky.
Zkusil jsem to přes síťku. Eso.
"Náhoda…" procedil skrz zuby "milý a čestný" soupeř.
Další "náhoda" následuje. To není hra - to je boj! Vidím na Lence, že je nemá ráda - stejně jako já. Se sportem to nemá nic společného. Řežeme do nich s Lenkou hlava nehlava. Daří se nám je udolat. Nevím jak Lenka, ale já u toho málem vypustil duši.
Jdeme si s nimi podat přes síťku ruce. Nakloním se k frajírkovi a pošeptám mu: "Vidíš, vole. Kdyby ses choval slušně, měl jsi naději na vítězství."
____

23.
Pro nadšenou Verunku, které se zápas moc líbil, si přišla babička. Chtěla jí koupit ve městě nějaké botičky, nebo co. A tak jsme s Lenkou osaměli. Abych pravdu řekl… osaměli jsme natolik, že jsme skončili v hlubokém lese, nazí, na dece.
Ve snu by mě nenapadlo, že budeme mít OBA takový hlad po lásce. Vždyť jsme se vlastně viděli jen třikrát, proboha! S Radkou jsem chodil přes rok, než jsme se poprvé milovali. Pravda, tenkrát jí bylo jen osmnáct. Lence bude nejmíň pětadvacet.
Vysílení, udýchaní jak po maratónu, ležíme na zádech a díváme se na modré nebe bez mráčku.
"Dva roky jsem… s nikým nebyla," Lenka těžce oddychuje, "tak se nezlob…"
"Ty se nezlob…" funím, hrudník mi lítá nahoru a dolů. "Já se nepoznávám. Nerozumím tomu. Takhle rychle po tobě vyjet… promiň."
Ležíme mlčky na zádech. Jako kdyby se tu opalovali dva nudisti.
"Lenko, já vím, že to je hodně neslušný…"
"Taky bych řekla…"
"Né, počkej. Chci se tě neslušně zeptat na věk. Kolik ti je let, chápeš?"
"Dvacet pět. Proč?"
"Tak jsem to uhodl. Víš, jak jeden ruskej vědec zjišťoval stáří u ženských?"
"Ne."
"Přeříznul je… a pak jim spočítal léta…"
Lenka se na mě podívala. "Víš, co se mně na tobě, Martine, líbí nejvíc?"
"Netuším."
"Jakej ty seš romantik," a začala se smát vlastnímu vtipu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.