...a stačila vteřina 6.

11. dubna 2008 v 22:14 | Aťan |  KNIHY
24.
Karel se zachoval jako opravdový přítel. Ví o Lence, ale neřekl mi jediné křivé slovo. Já ho na oplátku neotravuju žádnými podrobnostmi. Stejně by ho to nezajímalo. Opravdu. Karel je typ chlapa, co totálně ze svého života vymazal ženy. Líbí se mu moje máma a Veronika. Víte jak to myslím. Nemusím nic vysvětlovat, že jo.
"Dneska jsem s vařením na řadě já, Karle. Bude srbské žebírko. Chceš brambory? Já to mám raději s chlebem."
"Já taky."
V naší domácnosti probíhá normální život. Žádná změna. Je mně s Karlem dobře. On to ví - já to vím. Nemluvíme o tom, a přesto nám to už dávno došlo.

"Mám v lese škodnou," povídá Karel. Břicho má po obědě přecpaný, povolil si kalhoty. Šáhnul pro lahváče, zátka si pšikla a parádním obloukem ji Karel poslal přes celou místnost do koše. Skvělý zásah hodný mistra.
"Škodnou? Myslíš lišku?" nenuceně konverzuju při mytí nádobí.
"Houby lišku. Myslím ňákou svini."
"Prase, …a škodná?"
"Jéééžiš, ty seš blbej. Nějakýho hajzla myslím. Střílí mi daňky. Ale, chlapečku, na tebe já policajty volat nebudu. Já si tě zabiju sám."
"To určitě," fláknu drátěnkou do dřezu. "Po neděli máš službu na nádobí ty. Když budeš v lochu, tak se z toho zase vykroutíš. Stejně - ztráty na zvěři musíš hlásit, ne?"
"Že mě chyběj kusy, to se už ví. Ale ta svině pytlácká URČITĚ nikomu chybět nebude," Karel si stále vede svou.
"Hele, Karle… já už v tomhle rozhovoru delší dobu postrádám racionální práci tvýho mozku. Co když se ti budou v lese pytláci rojit? Jednoho odpráskneš, druhýho utopíš a dalšího pro změnu zlehtáš k smrti?"
"Dobrej projev. Ty se asi rád posloucháš, že jo?"
"A slyšel jsi svůj projev, Karle? Vždyť to je kravina!"
"Tak ho aspoň zmrzačím."
Otevřu si taky lahváče. "To už je mnohem, mnohem lepší, Karle. Za vraždu je kriminál, kdežto za mrzačení rozdávaj na Hradě diplomy. Ty seš vůl," a snažím se tu blbost spláchnout desítkou.
"Martine, nešel bys se mnou dneska v noci na posed?"
"Číhat na pytláka?"
"Jo."
"A čím budu střílet já?" ptám se.
"Vždyť jsi mu chtěl dát milost."
"Už jsem si to rozmyslel."
"Teď zase kecáš ty," rozesmál se Karel.
To se mi ulevilo, že to nemyslel vážně. Ale jestli ho fakt chytnem, může ten syčák počítat s pořádnou nakládačkou. Karel měří stejně jako já. Skoro dva metry.
____

25.
Sedíme, ani nedutáme. Karel má v ruce velikou vzácnost. Dalekohled, kterým vidí v noci jako ve dne. Nebudu vám ten dalekohled moc popisovat, aby mě nějakej šťoura nechytal za slovíčka. Ale funguje náramně. Půjčuju si ho jen zřídka, protože Karel ho má na očích jako přilepený. Využil jsem chvilku, kdy si loknul z placatky.
VIDĚL JSEM HO! Jen na chvíli. Jako kdyby mi koukal přímo do očí. Byly to snad jen dvě vteřiny, ale viděl jsem ho!
"Karle, támhle…" rychle mu vrazím dalekohled.
"Ta kurva nám snad uteče," Karel sundává pušku.
"Neblbni, vole. Zdrháme za ním… víš přibližně kudy?"
"Asi jo…"
Utíkám za Karlem. Ještě že svítí měsíc.
Karel se zastavil.
"Sakra, já už ho neslyším…"
Rozhlíží se dalekohledem.
"…ani nevidím, do prdele."
V tom padnul výstřel. Za mnou to vyrvalo kus stromu. Padli jsme hubou do jehličí.
"Ty vole, ten mě sere… má snad kanón na medvědy?" vykládám do jehličí.
Karel jeho směrem vystřelil dvě rány z kulovnice.
Slyšíme startovat auto. V tu ránu jsme na nohou a utíkáme za zvukem motoru.
Smůla. Zatáčka na silnici přišla příliš brzy, aby Karel měl možnost dalekohledem něco zpozorovat.
"Martine, vždyť seš samá krev! Ten hajzl tě trefil!"
Tričko mám celé od krve, jak mi crčí z obličeje. Lehám si na záda. Karel zjišťuje, co se mi vlastně stalo. Svítí si na mě baterkou.
"Ne, ne… je to dobrý. To tě trefilo asi kus dřeva z toho prostřelenýho stromu."
Držim si na hlavě kapesník, a potupně jdeme zpátky do hájovny. Nakládačka se nekonala. Alespoň ne z naší strany.
____

26.
S Lenkou se mi tenis hraje snad nejlíp. Vyloženě si zápasy užívám. Nemyslete si, že ji šetřím, nebo že galantně prohrávám. Ani náhodou. Neodpustíme si jedinej míček. Já mám sice delší ruce a větší sílu - ale Lenka má zase mnohem lepší techniku. Buďto jsem se za ten rok - co jsem nehrál - zhoršil, anebo to nebylo slavný ani tenkrát. Kdo ví.
Sice ji neušla moje náplast nad levým okem, ale vymluvil jsem se na nešikovnost. Uvěřila tak rychle, až mě to mrzelo. Ještě si bude myslet, že jsem nemehlo.
Využili jsme příležitosti, kdy na kurtech - ani ve sprchách - nebyla noha. Sexuálně vyspělejší asi vědí, kam mířím. S Lenkou ve sprše jde o čistotu až ve druhé řadě, přátelé. Při sexu, kdy oba partneři jsou pozorní k potřebám a touhám toho druhého - to je pro mne lepší, než meditace. Vyzkoušel jsem obojí, ale nedá se to srovnat! (Anebo špatně medituji.)
"Někdo tu je," vyjekne Lenka, zrovna když meditace nabírala správný směr. "A já vím asi kdo!" řekla Lenka a hodila na sebe ručník. Vyběhla na chodbu.
"To jsem si mohla myslet. Šmírák jeden blbej, podrápanej. Magor hnusnej," Lenka praštila s ručníkem. To neměla dělat. Chtělo se mi zase "meditovat".
"A o kom je řeč, Lenko?"
"To byl Robert."
"Neznám."
"Pase dvě holky z modelingu. Pro móóc bohatou klientelu, chápeš? Taky to na mě zkoušel, ale narazil."
"Moc otravoval?"
"No jo. A když už byl dotěrnej až moc, víš co myslím - tak jsem ho kolenem nakopla (pohladila mi ho) …sem. Od té doby mám pokoj."
Právě mi Lenka přivodila nepokoj, ale ovládnu se, protože mě přeci jen něco zajímá víc než sex.
"Říkala jsi, že je podrápanej? Jak ty drápance vypadají?"
"Má po sobě červený švihance. Na obličeji… rukou. Jako kdyby ho někdo sešvihal bičem."
"Anebo… jako kdyby proběhl mlázím… Leni."
____

27.
"Martine, nevykládej mi takový věci. To je trochu křečovitá konstrukce. Pasák a pytlák najednou. Blbost!" Karel rozhazuje rukama. "Ty ho prostě z osobních důvodů nesnášíš, tak jsi na něj tu pytlačinu narouboval. To je celý."
"Jestli máš, Karle, pravdu, tak jsi mi právě zkazil radost."
"Martine - ale zase na druhou stranu - já byl nejmíň sedm metrů od tebe. Měsíc byl v úplňku, mraky nebyly… ta svině střílela možná jen na tebe…"
"Cože? Ze žárlivosti že by vraždil? Nevěřím."
"Tak si ho podáme, a uvidíme." Karel má bojovnou náladu.
Zrovna když jsme byli s Karlem v nejlepším - z televize nám suše oznámili, že chytili skutečného pachatele. V baráku - pro nás neznámého pytláka - našli desítky paroží, které ještě nestačil prodat.

Robert nepytlačil. Za obtěžování Lenky si už tenkrát trest vybral. Kuplířství ať řeší někdo jiný. Já mám svých starostí dost. Například: jsem pozvaný na nědělní oběd do rodiny Novotných. Nemyslete si, že jsem se vnucoval. Babička Novotná se od nějakého "dobráka" dozvěděla, jak s Lenkou po tenisu "ladíme formu".
Lenka se dušovala, že žádnou šaškárnu s kytkou nemusím podstoupit. Žádné dary nemám nosit - nic oficiálního.
"Leni, já k vám prostě normálně přijdu jako dobrej soused, kterej tě občas…"
"…neříkej to, ty čuně!"

Zvoním u jejich dveří. Nejraději bych utekl. Tohle je přesně ta situace, do které jsem se nechtěl dostat. Nebýt toho mrňouse - Veroniky - určitě bych tady nestál.
Otevřela babička Novotná. Vrazil jsem ji pugét, naškubaný v Karlově neudržované zahradě.
"Ale to jste nemusel, pane Černý. Vždyť Lenka říkala, že od vás nic nedostanu."
"To jsou jen pomluvy, paní Novotná."
"Jééé… Martin je tady," slyším vřískat Veroniku. Běží ke mně chodbou, a s rozběhem mi skočí do náruče. Bez varování mi vlepila pořádnou pusu. Upřímně řečeno, nebyl jsem z toho jen překvapený - byl jsem přímo vykulený. Ale to nebylo nic proti paní Novotné. VŮBEC z toho nebyla nadšená.
"No Veruno! Jak se to chováš?" Babička ji ze mne s trochou násilí sundala. A pak měla proslov ke mně: "Že jste si, pane Černý, něco začal s mojí dcerou - to mi lidi donesli. Ale, že jste s Veronikou takhle "daleko", to tedy jen zírám!"
Kdyby věděla, jak zírám já.
"Pojď se podívat do mého pokojíčku," vzala mě Veronika za ruku a odtáhla mezi hromadu hraček do svého království. Došlo mi hned, v čem má Veronika problém. Tátu jí babička nahrazuje svým uplácením - tolik plyšáků pohromadě jsem ještě neviděl. Uprostřed vévodí obrovský opičák. Měl hodně komický výraz v obličeji. (Nebo ve ksichtě?) Musel jsem se zasmát.
Veronika si sedla opičákovi do klína.
"Všechny plyšáky mám pojmenovaný."
"Aha. Jenže jich je tolik… pochybuju, že si je všechny pamatuješ."
"Tak sleduj: Karolínka, Josífek, Myšpule, Vokoun, Simonka, Pískle…"
"Hele, brzdi, nebo tu budeme do večera. Žasnu nad tvojí pamětí."
Veronika ukáže na klokanici, která má v kapse malé klokáně a prasátko: "Tohle je Radka, Jirka a Pavel…Ukazoval jsi mi jejich fotku z peněženky. Nemáš ještě jednu? Chtěla bych si s nimi povídat…"
Rychle převádím řeč někam jinam.
"Jak se jmenuje ten legrační opičák?"
"Přece Martin."
"Doufám, že ji za to nebudeš hubovat," ozvalo se za mnou. Lenka stála ve dveřích, a měla takový divný, smutný úsměv. "Ten opičák se tak jmenuje už měsíc," řekla zastřeným hlasem.
Přesně se mi teď potvrdilo, co jsem si myslel! Ta malá potvora neudělala citový nátlak jen na mě. Ona vlastně svoji mámu donutila k podivnému vztahu se mnou. Nevím, co si Lenka s chlapama prožila. Asi nic moc. Nikdy se mnou o tom nemluvila - a já se ptát nebudu. Vlastně ani nevím, kdo je otec Verunky. …A co se mě týká - klidně bych se bez ženský obešel. Karel mi stačí. Nevaří špatně. Dá se to někdy jíst.
"Jdem se najíst. Je to už na stole," zve nás Lenka do jídelny.
Mám pocit, že jdu staré Novotné pěkně na nervy. Žvýká čevabčiči, jako kdyby to byly čínské larvy. Rychle to sním a vypadnu. Na něco se už vymluvím.
____

28.
Je konec léta. Můj život se, díky Veronice, hodně změnil. V hlavě mám chaos. A Lenka je na tom určitě stejně. Oba chceme té malé vyděračce vyhovět, ale nejsme si jisti, že to tak musí nutně být. Mockrát jsme mluvili o tom, jestli mám bydlet s nimi, anebo se budeme - jako doposud - jen navštěvovat.

Postavil jsem na stůl láhev irské whisky.
"Copak, copak? Máš narozeniny?" zeptal se mě Karel.
"Ne - e."
"Svátek?" a zbytečně kouká do kalendáře.
"Radši si, Karlíku, sedni…"
"Seš těhotnej! Budeme mít spolu miminko!" blbne.
"Hele, vona to zas taková sranda není. Karle… já se budu asi stěhovat."
Karel mě plácnul do zad. "Neboj, bejku, vím to už od Veroniky. Jenom jsem čekal, jakým způsobem mi to řekněš ty. …A víš, že na to jdeš docela šikovně?" ukazuje na láhev.
Přinesl jsem skleničky. Sedli jsme si.
"Vždyť já ti to přeju, ty starej kojote," pokračuje Karel v rozkošných nadávkách. "Budeš to mít ke mně kousek. Ani ne sto metrů. Když sem trefí pětiletý dítě, tak sem trefíš taky, ne?"
"To si piš."
Ťukli jsme si. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. Karel je kamarád, jakého jsem ještě neměl.
"Martine, Lenka ti to asi neřekla, …ale měl bys to vědět. Málem přišla o Verunku."
"Jak, přišla? Nerozumím…"
"Pamatuješ si na ten případ, jak český mámě ani náš soud nepomohl, a dítě si otec odvezl do zahraničí? I když holka děsně vyváděla i před kamerama… před celým národem? Lenka měla obrovské štěstí, že její případ přišel později. Veřejnost byla na naše úřady tak nasraná, že už si to podruhé netroufli. Měla za manžela hodně agresivního Itala. Chtěl si holku odvézt třeba i násilím. Trochu jsme ho s chlapama z vesnice pocuchali… pak to zkoušel přes soudy. Málem mu to vyšlo. Lenka se svojí mámou žily snad přes rok ve stresu. Chtěly se i odstěhovat, aby je ten magor nenašel. Teď už je klid, protože se v Itálii znovu oženil, a má rodinu."
"Člověče, řekni mi jednu věc. Lenka musela - po takovým zážitku - na chlapy zanevřít. A já… taky jsem si prožil svý. Ani jeden z nás o další vztah nestál."
"Jenže Verunka to vidí jinak, Martine."
"No, právě."
"Tak na Verunku," zdvihl Karel sklínku s whiskou.
"A na tebe, Karle. Děkuju ti za všechno, ty starej kojote," vrátil jsem mu stejnou nadávku.
____

29.
"Strejdo, já ti pomůžu s parohama, jo?" žebrá o práci Veronika.
Karel jí podá štěteček.
"Tak jo. Když je vypucuješ, budu moc spokojenej."
Karel Verunce předvádí, jak by si to asi představoval. Je na ně hezký pohled. Na oba. Verunka je do práce zapálená, pohazuje hlavičkou, dlouhé vlásky ji padají do očí. Moc ji to sluší. Jako mamince.
Karel si sednul vedle mne.
"Martine, udělal jsi dobře, že seš s nima. Ty jsi vyloženě rodinnej typ, to já poznám. Mám to vypozorovaný z přírody. Samotáři, monogamie, promiskuita… to všechno je mezi zvířatama i lidma. Dokonce tam najdeš i homosexualitu. To se dlouho nevědělo. Nebo nechtělo vědět. A ty… ty seš, jak říkám, vyloženě rodinnej typ. Jako samotář bys uschnul. Na to vem jed."
"Nebyl jsem sám. Měl jsem tebe, …rodiče."
"To sem nepleť."
"No, a ty, Karle? Ty seš typickej samotář? Nenalháváš si náhodou něco? Víš, že tě chtěla Veronika oženit?"
"To by jí bylo podobný," usmál se Karel, a kouká, jak Verunka šikovně zápasí s parohama.
"No jo, Karle. Tenkrát na módní přehlídce ti chtěla vrazit na hlavu chomout. Máš smůlu, žes´ tam nebyl."
"Nebo štěstí, bejku."
"Fakt chceš zůstat sám?"
"Ne… s váma."
____

30.
Veronika si kreslí obrázky. Vypadá to na nějakou továrnu, nebo co. Ne… bude to asi hájovna. Myslel jsem si, že maluje komíny, ale klubou se z toho parohy. Verunce lítá jazýček z jednoho koutku na druhý.
"Martine, Standa se mě ve školce ptal, jestli jsi můj táta."
"A copak jsi mu odpověděla?"
"To ti nemůžu říct. Ty se zase rozčílíš…"
"Takže jsi mu řekla, že jsem tvůj táta."
Verunka pokývala hlavičkou.
"Mám nápad, Veroniko. Ode dneška mi můžeš říkat táto. Hlavně před tvojí babičkou."
"Jupííí…" zavřeštěla Verunka a chytla mě kolem krku. "A proč před babičkou, tati? Jó…aha…ona tě nemá moc ráda, že jo. Ale to já spravím. Vždyť tebe s mámou jsem dala dohromady taky JÁ."
"Ty potvoro. Strkáš nos kam nemáš… A jakpak to máš ve školce se Standou? Dobrý?"
"Když on je hloupej, tati."
"Nepovídej."
"No jo. Někdy má dost ubohý nápady. Třeba včera: zašlapoval na chodníku berušky… prej, aby je při přecházení na druhou stranu silnice nepřejelo auto."
Zkouším se smát dovnitř, ale moc mi to nejde. "To víš, my chlapi máme jiný myšlení."
"Já se bojím, tati, že on nemá žádný myšlení…"
____

31.
Už mě zase berou záda. Dodělám ještě tenhle kmen, a kašlu na to. Chlapi už jsou stejně dávno v hospodě. Zůstal jsem tu sám. Navíc mě začíná blbnout pila. Slyším rány. Večer se na ni kouknu. Zase RÁNA!
To nebyla pila! Někdo po mně střílí!
Odhodím pilu a letím pryč. Jedna kulka mi zasvištěla kolem hlavy a utrhla větev. Další mě zasáhla do ramena. Běžím dolů k potoku… padám. Něco mám s nohou. Už ani nevím, jestli jsem si ji zlomil pádem, nebo jestli mám další průstřel. Nemůžu se vůbec pohnout. Mám šílený strach. Strašně se bojím o život. Přepadla mě hrozná únava… špatně vidím. Někdo se blíží. Nespěchá. Vychutnává si mě… zrůda hnusná. Něco mi říká… asi rusky, nebo… nevím, neznám tu řeč… vždyť je to jedno. Stejně chcípnu. Takhle blbě…
Narval mi hlaveň pušky do pusy. Byla hrozně horká. Padnul výstřel.

…a další výstřel. Chlap na mě upadl. Hlaveň pušky mi vyrazila zuby, …ale… asi žiju…
"Martine… žiješ? Proboha… řekni něco, ty vole!!!" Poznávám hlas Karla.
"Přestaň… mi… nadávat."
"Žiješ…"
____

32.
V nemocničním pokoji koukám do stropu. Co bych za to dal, kdyby se myšlenky daly zastavit. Copak je to tak nemožný, zbavit se strachu? Mít někoho rád je tady - na zemi - snad trestný? Je ti chvíli dobře? Vyčníváš? Tak tady máš přes držku! My si tě ohlídáme, aby ses neměl líp, než my - ostatní zoufalci.
Sestřička mi přinesla léky.
"Ta malá čiperka, pane Černý, to byla vaše dcera s paní?"
"Ano."
"Já si to hned myslela. Holka vám je strašně podobná," švitoří zdravotní sestra.
To těžko, říkám si v duchu. Kdyby mně byla podobná, musel bych našetřit obrovský věno, aby si ji někdo vzal. Včera jsem se poprvé uviděl v zrcadle. Ještě že tam bylo umyvadlo. Musel jsem si s odporem před sebou uplyvnout. S trochou krve, samozřejmě.
"Pane Černý, máte tady další návštěvu."
"Co se tu válíš, kůže líná?" zvolal Karel místo pozdravu.
"Normálně… relaxuju, Karle. Za chvíli… mám… závody…"
"Ty závodníku. Mám novinky. Vím kdo po tobě střílel, a taky vím proč."
Zdvihnul jsem se.
"Sakra lež. Nebo ti nic neřeknu."
Naklepal mi polštář, a zase mě položil.
"Lenky bejvalej - ten Ital - si koupil nájemnýho vraha z Čečenska. Lence neodpustil - bral to jako urážku, že Veronika není s ním."
"Vždyť si říkal, že má… v Itálii… ro… rodinu."
"Vykopla ho. Párkrát manželku zmlátil, tak ho vypakovala. Začal se nudit, tak vymyslel tohleto," ukázal na moje prostřelený rameno a nohu. "Souděj ho v Itálii, takže pár let bude od něj pokoj."
"Karle, a to první… střílení? Byl to opravdu… pytlák?"
"To ještě vyšetřujou. Ale zřejmě si náš Ital zastřílel sám. Jeho puška má stejnou ráži. Měl jsem ho sejmout už tenkrát, svini. Nájemnej vrah neměl takový dělo."
"Jak ses… tam…"
"Nemluv, nehekej. Vím co se chceš zeptat. Myslel jsem si, že to je zase nějakej pytlák. Byla to klika, že si na tebe troufnul tak blízko hájovny."
"Na hájovnu… si… dej namalovat…"
"Co?"
"…namalovat novej štít. Zachraňovač… životů…"
Mlčeli jsme.
"Jó, a koupil jsem si psa," chlubí se Karel.
"No… konečně… Gratuluju."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.