...a stačila vteřina 7.

12. dubna 2008 v 16:15 | Aťan |  KNIHY
33.
Štěstí, nebo jemnější forma - spokojenost, není definitivní útvar. Někteří z nás, co jsme se štěstí trochu dotkli, víme, že není jednou provždy vyhráno. Smrtka má divné a nevypočitatelné záliby.
Když mě Verunka poprvé uviděla v nemocnici, na její výraz v obličeji nikdy nezapomenu. Tátu si vysnila dávno před tím, než jsme se poznali. Pak dětskými zbraněmi usilovně bojovala, aby mne s mámou dala dohromady, …a stačila vteřina. Její sen by se zhroutil v téhle jediné, neskutečně nespravedlivé vteřině. Uvědomila si to. Bylo to v její nevinné, vyděšené tvářičce, zřetelně vepsané.
Můj strážný anděli, odvedl jsi dobrou práci. Tentokrát ti to vyšlo. Ale kde jsi sakra byl, když umíraly moje děti… žena?
____

34.
Karel mne odvezl z nemocnice. To je zajímavý - myslel jsem si, že rameno na tom bude hůř. Ještě že ne, berle by mi byly na nic. Těším se k Veronice a Lence. Prostě DOMŮ. Už v nemocnici se mezi mnou a Lenkou cosi přihodilo. Začali jsme se víc bát jeden o druhého. Strach nás donutil vážit si přítomnosti. Ano, máme se rádi s tím vědomím, že jedna vteřina může všechno pohřbít. Tuhle zkušenost už bohužel máme. V našem případě Sex přišel o něco dříve než Láska. No a co, stalo se…

Na stěně dětského pokojíku visí zarámovaná zvětšená fotografie. Radka s Jiříčkem a Pavlem. Tolik si tu fotku Veronika přála, až jsme s Lenkou podlehli. Po kolikáté už?
"Tati, já si s nimi před spaním povídám. A Radka je moc hodná… říká mi pohádky, které ještě neznám."
"To máš dobrý, Verunko," opatrně jsem se posadil a opřel berle o stěnu. "To je snad lepší, než televize."
"No to je jasný, tati. Po večerníčku mě máma žene do postele. A já tady s nimi," ukáže na fotografii, "mám ještě lepší program."
"Ale teď už bys´ měla spát. Je moc hodin."
"Tak mi, pro změnu, řekni pohádku ty," škemrá z postele.
Sáhnul jsem vedle sebe pro knížku. Měly už s mámou rozečtenou Dášenku od Karla Čapka. Začal jsem číst. Dávám si pozor na přednes. Chci, aby se jí to líbilo.
Verunka mě přeruší: "Víš, že strejda Karel má psa Dášenku?"
"Ne. Ještě mi řekni, že má foxteriéra, a já se smíchy neudržím."
"Tati? Čemu se divíš? Já mám tuhle knížku nejraději ze všech. Když jsi byl v nemocnici, tak jsem Karla tak dlouho prosila, až si Dášenku pořídil. Je to štěně… a vypadá stejně, jako v knížce."
"Veroniko, ty si nedáš pokoj, že jo? Jak dlouho nám chceš předělávat životy?"
"Vždyť to dělám pro vaše dobro, tati…"
"…tak už spi." Dal jsem jí pusu na dobrou noc. V duchu jsem políbil i fotografii na zdi. Visela nad opičákem Martinem.

Sedl jsem si v obýváku k televizi. Ve zprávách si křesťani s muslimy podřezávavají krky, a hned tak s tím nepřestanou. "K čemu vám ta víra je, chlapci," říkám si pro sebe. "Z desatera slovo NEZABIJEŠ jste spláchli do hajzlu. A v koránu… tam máte to samé. Vaši VŮDCI vám pěkně pomotali palice. Určitě máte rodinu jako já… rodiče, děti. A stejně vám to nedochází? Vy nevíte, vy blbci, že život je to nejcennější, co jste kdy zadarmo dostali? Asi ne. Jinak byste se kvůli náboženství, ideálům, …prachům, takhle nemordovali. Děláme to takhle blbě už tisíce let, tak co se budu rozčilovat…" Otevřel jsem si desítku.
Z kuchyně slyším hlas Lenky a babičky. Je to tam nějaký hustý. Zvědavost, o čem se hádají, mne donutila dálkovým ovladačem stáhnout zvuk.
"Teď budeš mít na krku mrzáka a vochlastu. Viděla jsem ho, jak si bere pivo!" zvyšuje hlas paní Novotná.
Lenka mne brání: "Pivo má první, babi. A mrzák je jen teď, on se uzdraví…"
"Jen aby. Antonia jsi taky vychvalovala, …a podívej, co se z něj vyklubalo!"
"Ty chceš Antonia srovnávat s Martinem, babi? To snad nemyslíš vážně!"
"Jak jste se znali dlouho, než tě Martin začal muchlovat? Týden? To bude pěknej kurevník!"
"Takhle jsi o něm přede mnou mluvila naposledy, babi. Martin je hodnej člověk, co si moc vytrpěl. Laskavě respektuj, že ho s Veronikou máme rádi."
"Veronika, Veronika… nebejt dětskýho rozmaru, ani by sis TAKOVÝHO člověka nevšimla. Co na něm ta holka vidí…"
"Áha, je mi to jasný," Lenka tam s něčím, nebo do něčeho třískla, "babička nemůže unýst, že Veronika má ráda taky někoho jinýho…"
Beru si cigarety a o berlích se plížím z baráku ven. Byl bych hrozně nerad, aby Lenka věděla, že jsem je poslouchal. Ve dveřích ještě zaslechnu rozčilený hlas paní Novotné: "Co to může bejt za člověka, když dokonce kouří!"
"Babi, nebuď hysterická," Lenka mne brání jako lev, "doma a před Veronikou nekouří vůbec. Zapálí si jen, když ho něco štve, nebo trápí. Kdyby tě slyšel, tak vyhulí celou krabičku cigaret najednou…"
____

35.
Lenka je v práci, Veronika ve školce, a paní Novotná bude mít odpolední směnu. Jsem samozřejmě na neschopence, ale raději bych udělal s pilou paseku na 100 hektarech, než být s NÍ v baráku o samotě. Mohlo by se stát, že bych jí něco řekl, co by mne pak mrzelo. Nebo nemrzelo? Radši vypadnu ke Karlovi. Doufám, že je v hájovně. Nerad bych se k babě belhal nazpátek.
Sláva! Karel je doma.
"Nazdar závodníku," přivítal mě, "kde máš medaile?"
"Měl bych jednu vyfasoval za statečnost. Bába Novotná si hraje na tchyni tak ostrým způsobem, že to asi dopadne špatně. Kolik let se dává za vraždu skorotchyně?"
"Jestli tě bude soudit ženatej soudce, tak dostaneš hodinky s věnováním," směje se Karel. "Stará Novotná je určitě ještě vyděšená, co si holky prožily se soudama. Vydrž, ono jí to přejde. Žily dlouho v nejistotě, jak to s Verunkou dopadne. Spoléhat se na naše soudy… co ti budu povídat, nejseš malej." Karlovi na klín vyskočilo štěně foxteriéra.
Ukážu na něj prstem. "Veronika," pronesu lakonicky.
"Né, jmenuje se Dášenka."
"To já vím, ty vole. Ale Veronika tě donutila, že jo?"
"Co my dva, Martine, si budem vysvětlovat. Oba ji známe… víme, čeho je Veronika schopná. Už teď lituju jejího budoucího manžela," usmívá se Karel.
"Jo jo, nebude to mít Standa jednoduchý," pokyvuji hlavou.
"Veronika už má ženicha?" ptá se Karel.
Vypravoval jsem mu historku s beruškama. Karel se rozřehtal, až se Dášenka vylekala.
"Tak tohodle chlapáka - Standu, Verunce přeju. Ten jedinej ji snad zkrotí. To si, Martine, přiznejme - my dva jsme na ni krátcí…"
____

36.
Jediný člověk, který není ovládán Veronikou - je babička. Tam se Verunka přecenila. Když se na mne Verunka usměje, vidím, že si na babičce "vylámala" zuby. Pár zoubků jí schází.
"Tati, já dělám, co můžu. Nějak to nestačí…" říká smutně Veronika. Má na klíně Dášenku, a drbe ji za ouškama.
V hájovně u Karla je nám s Veronikou nejlépe. Mámu bychom sem taky rádi brali, ale Lenka je šťastná, že se Veronice věnuji, a v baráku moc nepřekážíme. Sice dělám zedníka, instalatéra, topiče… běžné chlapské práce. Lenka s babičkou obstarává zbytek. Hlavně jsem jim vděčný, že se nemusím rýpat na zahrádce. Je mi stydno - ale k této činnosti jsem nikdy neměl správný vztah. Knížky, kultura, sport - to mne vždycky od dětství zajímalo. Přesně v tomto pořadí. Později mě začaly móóóc zajímat holky. A tak se pořadí trochu změnilo: holky, knížky, kultura, sport. Radka si se mnou zpočátku nebyla jistá. Dokonce jsme se párkrát rozešli. "Budeš, jako ostatní rádoby tátové. Chodit do hospody, lítat za ženskejma, a domov bude pro tebe jídelna a noclehárna. Já chci chlapa, co miluje své děti!" Radko - v tomhle jsi měla šťastnou ruku. Nikdy jsem ti nebyl nevěrný… a kluky nepřestanu MILOVAT, co budu živ…
"Tati, řekni mi, co dělám s babičkou špatně." Veronika mně vletěla do myšlenek. "To, co spolehlivě zabírá na ostatní, na babičku nezabere. Kdyby byla babička takový trdlo, jako Standa, už dávno byste se smířili," povídá moudře Veronika. Dášenka jí zatím v klíně usnula.
"Verunko, radši to nech na mámě a na mně."
"To bych se načekala!"
____

37.
"Martine, chtěla bych se ti omluvit za mámu… teda babičku. Dělá tu dost dusno, viď?" zeptala se Lenka.
"Hm. Docela jo. Nejsem na to moc zvyklej. Většinou se s lidma domluvím. Komu jdu moc na nervy - těm se vyhnu. Tady, jaksi… jedině ke Karlovi."
"No jo," Lenka se ošívá, ještě má něco na srdci: "babička dnes vynesla další trumf. Jestli prý si mě vezmeš za ženu. Než se rozčílíš, řeknu ti, jak to vidím já, jo?"
"Jsem nedočkavej, jak prvorodička…"
"Nech toho. Tohle je vážný… Já se totiž už vdávat nechci." Lenka na mne kouká. Odhaduje, co to se mnou udělá. Sahám po berlích.
"Ty jdeš pryč, Martine?"
Dobelhám se až k ní - a dávám jí pusu. Chtěl jsem jí dát štípanou, ale potřeboval jsem ruce na berle. "Leni, tvoje máma bude čím dál víc nasranější. Protože my dva si ohromně rozumíme!"
"Fuj. Tak to jsem opravdu ráda. Ale teď si rozdělíme úkoly. Já to řeknu mámě, a ty to řekneš Veronice. Ale nějak jemně, prosím tě."
"Proč Veronice? Ona už se tě na tohle ptala?"
Lenka jen kývla.
"Když jemně, tak jemně. Už dokonce vím, jak jí to řeknu."
"Tak se předveď. Ráda si to poslechnu."
"Dobře. Tak já Veroniku nechám s plyšákama nastoupit do řady, a pak řeknu: Čí maminka se bude ještě jednou vdávat? - krok VPŘED - Veroniko, kam se hrneš?"
"Ty seš blbej! Vopovaž se! Spoléhám se na tebe, že nejseš takovej magor."

Veronice čtu před spaním Dášenku. Celou dobu myslím na to, jak jí tu zprávu řeknu. A co jí neříkat nic? Vždyť už o tom třeba ani neví. Má maminku a tatínka - to jí stačí. O oddacím listu jí řeknu, až bude maturovat!
"Tati, dneska to čteš dost divně. Nějak to šulíš…"
"Nejsem ve formě."
"Že ty myslíš na babičku? Ona mi říkala, ať se na tebe moc nelepím. Že mi stejně jednou utečeš."
"Já vím, že babička si tohle myslí. Ale, nevím, co si myslíš ty. My dva se přece známe mnohem dýl."
"Já si myslím, že když tě nezastřelili, že už mi zůstaneš."
"Správně."
"A vezmeš si mámu za ženu? Babička říkala, že ne."
"My jsme se s mámou rozhodli, že spolu zůstaneme napořád. A proto se nesmíme vzít."
"To je blbost, tati."
"Není. Podívej: já byl ženatý, a žena mi zemřela. Tvoje máma byla vdaná, a je rozvedená. Tvůj pravej táta je pryč. Co z toho plyne?"
"Že se nesmíte vzít, abyste spolu zůstali napořád?"
"Vidíš, jak jsi chytrá."
Veronice svítí očka. Má radost, že to uhodla.
"Teď už spinkej. Dobrou noc." Políbím ji.
"Dobrou, tati."

S Lenkou předstíráme koukání na televizi. Babička je naštěstí u sebe o patro výš.
"Leni, já už úkol splnil. Myslím, že to s Veronikou proběhlo docela hladce. A co ty?"
"Babička ti vzkazuje, že věděla hned, že si mě nevezmeš. Prej takovýho hajzla v životě neviděla…" Oba se dusíme smíchem. Nechceme vzbudit Verunku.
____

38.
Učím se chodit bez berlí. Dokonce i zuby už mám spravené. Zvykám si na nové můstky.
Lenka vypravuje malou do školky, a já zatím procvičuju prostřelenou nohu. Chodím po místnosti, občas se přidržím nábytku. Holky jsem ve dveřích políbil - ještě zamávám. Rozhodl jsem se, že dnes půjdu ke Karlovi bez berlí.
Vycházím z domu, už jsem skoro u branky, když zaslechnu: "Bylo by nejlíp, kdybys v tý hájovně už zůstal!"
Baba na mě pokřikuje z okna, dokonce mi začala tykat. Její jedovatý tón k našemu plotu přilákal zvědavé sousedy.
"Paní Novotná, nepromluvíme si v klidu uvnitř?"
"S tebou si už nemám co říct, prevíte, když ti Lenka není dost dobrá, aby sis jí vzal!" Baba přidala na síle i na urážkách. Připadá mi, že neví co chce. Tak chce mě vyrazit, nebo abych se oženil s její dcerou? Takhle omezený myšlení jsem už dlouho neviděl! Sousedi mají zadarmo představení. Silně ochotnické. Jdu zpátky. Pěkně jsi mě rozpumpovala, babo. Tohle dneska vyřešíme!
"Půjdete dolů, nebo necháte mrzáka škrábat se po schodech až k vám?"
Třískla oknem. Lezu po schodech. Noha mě bolí, a na bábu mám čím dál větší vztek. A to není dobře. Musím se uklidnit. Jestli se nechám vytočit, nebude mi to myslet. Znám se.
Ťukám na její dveře.
"Táhni odkud jsi přišel!!"
Beru za kliku. Baba se zamkla.
"Paní Novotná, já mám vaše holky rád a oni mě taky. Jestli potáhnu - holky půjdou se mnou. A vy si tenhle velkej, prázdnej barák potom můžete strčit do… (hergot, Martine, zklidni se!) …strčit za klobouk!"
Za dveřmi žádná odezva. Baba mlčela. Teď jsem si vlastně uvědomil, že ani nevím, jestli byla vdaná. Zkusím zabrnkat na tuhle strunu.
"Taky jste nežila pořád sama, tak to sakra musíte znát!"
"Kdyby můj Josef nechlastal, mohl tu se mnou ještě být…"
Sednul jsem si za dveřmi na botník. Noha mě bolí čím dál víc.
"Bezcharakterní Antonio vás vyděsil, s manželem jste asi taky měla trápení. Takže vy jste si to pěkně spojila. Já jsem podle vás bezcharakterní vochlasta."
V zámku cvaknul klíč. Vejdu dovnitř. Baba si stačila sednout k oknu - zády ke mně.
"Já vám řeknu, paní Novotná, jak to všechno bude asi probíhat dál. Z vás se stane nasraná, opuštěná, stárnoucí ženská…"
Kouká z okna a mlčí. Nemluví se mnou. Mám tedy odejít?
"Nemáš cigaretu?" přeci jen se ozvala.
"Vy kouříte?" nestačím se divit.
"Tajně, aby to nikdo nevěděl. Tak dáš mi?"
Konečně se ke mně otočila. Oční stíny měla úplně rozmazané. Plakala. Podal jsem jí cigaretu. Oba mlčky kouříme. Dým ale slzy nezakryje. Klidně si odchází záclonou a oknem ven.
"Lenka mi říkala, že kouříš, když jseš naštvanej. To budeš teď hulit pěkně dlouho, co?"
"Není to tak hrozný, paní Novotná. Už mi bylo daleko hůř. To mi věřte…"
"Já vím… promiň. Víš co? Tykej mi."
"Páne jo," usměju se, "to budou holky koukat!"
____

39.
Noha, zdá se, přestává zlobit. Už si s ní dovoluju čím dál víc. Visím na žebříku, těžiště váhy jsem přenesl na zdravou nohu. Opravuji utržený okap. S babičkou je stále příměří. Chci jí dokázat, že už nejsem mrzák. I Lence čím dál častěji dokazuji, jak jsem zdravý. Začínám ji podezřívat, že mi viagru dává do kafe. Od té doby, co je v baráku mír, mám stále větší chuť na sex. Naštěstí to Lenku VŮBEC neobtěžuje.
"Zbláznil ses?" volá na mě Lenka od branky. "Co na tom žebříku žongluješ? Je ti líto, že jsi živej?"
"Už jsem silný jako "silnice". Vždyť jsem ti to včera dokazoval…"
"Aha. Už jsem zapomněla. To jsi byl ty?" dobírá si mne.
Lenka vešla do domu. Upevňuji okap. Přímo přede mnou se otevře okno v patře babičky. Lenka se vyklonila a začala mi rozepínat poklopec.
"Blázníš? Chceš mě zabít?" uhýbám, žebřík se kymácí. Sousedi určitě leští dalekohledy.
"Jdu se osprchovat," zašeptala Lenka.
"Počkej, počkej… babička má sice odpolední, ale kde jsi vlastně nechala Veroniku?"
"Hraje si s Dášenkou u Karla," a odešla do koupelny.
Tý vole, …kudy honem do baráku. Zkouším rovnou oknem babičky. Málem jsem se přizabil. Žebřík mi ujel - zdravou nohou si ho přitahuju zpátky. "Pomóc," říkám polohlasem, ale nakonec jsem úspěšný. Lezu po špryclích dolů, ale nejde to tak rychle, jak bych chtěl. Přibelhám se ke koupelně… ještě mi zbývá sundat si boxerky. Skáču na zdravé noze, trochu se motám a zlehka narazím hlavou do stěny. Vše jsem nakonec vítězně překonal …a vletím k Lence pod sprchu.
"Kde seš takovou dobu? Už jsem ti vychladla…"
"Tak zase přitopíme…"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.