...a stačila vteřina 8.

12. dubna 2008 v 16:24 | Aťan |  KNIHY
40.
Babičce bylo nahoře samotné smutno, tak se přišla dívat na televizi k nám. Vzala s sebou čerstvě upečené tvarohové buchty.
"Dávám na kafe. Dáš si se mnou, babi?"
"Dám. Ale já ho uvařím…"
"Ne ne, nesmím nohu nechat lenošit. Jak dýl sedím, bolí mě víc."
Zatím s babičkou vrkáme jako dvě hrdličky. Abychom to nepřehnali, pomyslím si. Ale ne. Blbost. Pohody není nikdy dost. Jen houšť!
Televize je puštěná jen na půl plynu. To proto, aby si "slušní lidé" před neslušným televizním programem mohli povídat.
"Mám strach o Karla," nahodím téma.
"Proč?" diví se Lenka. "Včera jsem s ním mluvila. Je spokojenější víc, než kdy před tím. Myslela jsem, aby tam naše holka nechodila moc často. Aby ho neotravovala, rozumíš… To bys´ koukal, jak se Karel naježil. Naši holku má moc rád… a prospívá mu to."
"No právě, Leni. Teď je Karel spokojenej. Ale naše treperenda by to mohla náramně pohnojit," povídám.
"Jak, prosím tě?" zeptala se babička. Drobeček buchty jí z pusy spadl do kafe. Loví ho lžičkou.
"Jak, jak… dneska se mě Veronika ptala, jestli jí pomůžu pro Karla najít nevěstu. Přes inzerát. Vždyť mu ta holka může zkazit zbytek života!"
"Jako tobě," směje se Lenka.
"Já bych se moc nesmála," povídá babička. "Karel není Martin. Karel na mě dělá dojem, že opravdu o ženský nestojí. Kdežto Martin - promiňte děti - zavírejte si v noci líp okno. Je to slyšet až na náměstí."
"Babi…" vrtí hlavou Lenka. Ale nečervená se. Už máme dávno po pubertě. Považujeme sex za důležitou součást života. Kdo má zabezpečené životní nutnosti, jako například: střechu nad hlavou, nemá hlad ani žízeň, není mu vedro ani zima, má relativní pocit bezpečí - sex si k němu většinou udělá cestičku. K nám si udělal dálnici. Ale proč je v rozvojových zemích tolik dětí? Jasně - vzdělání a antikoncepce chybí, ale stejně… Tohle musím ještě pořádně prostudovat. S Lenkou, samozřejmě…
"Babi, trochu jsi odbočila od tématu," napomínám ji, "mluvili jsme o Karlovi, vzpomínáš? Jó, Leni, musím ti koupit v drogerii roubík do pusy."
"Jen blbni," Lenka zopakovala slova, která právě zaslechla v televizi.
"Děti, děti," mávla babička odevzdaně rukou, "…ále, nakonec… já vám to přeju. Třeba ze mne mluví závist." My se nečervenáme, ale zato babička je červená jak pivoňka.
"No jo, babi," ožila Lenka, "vždyť ty ještě nejsi tak stará, jak se děláš."
"Hele, Leni," mává babička už oběma rukama, "mluvili jsme o Karlovi, hergot."
"Mně se tohle téma, babi, líbí víc," směju se. Rád přilévám olej do ohně.
"Vy se k sobě ale vážně hodíte. Oba jste pěkně prdlí…"
____

41.
Neschopenka skončila. Sice nejsem úplně v pořádku, ale stýskalo si mi po lese. Chlapi v práci se tváří, jako že mě nechávají dělat tu samou, těžkou práci. Ale vidím jim až do žaludku. Šetří mě. Drsní chlapíci, oflákaní životem - a mají se mnou slitování. Však jim to v hospodě dorovnám.

Jdu z lesa. Pilu držím ve zdravé ruce, šourám se. Jsem sice unavený, ale stačím vnímat veškerou krásu, která se kolem nabízí. S Radkou jsme sjezdili půl Evropy. Měla ráda teplo, a tak ji to táhlo na jih. Itálie, Chorvatsko, Řecko, jih Francie. Neříkám, bylo tam krásně - hlavně Provence a Azurové pobřeží se mi moc líbilo. Ale takhle nádherné lesy jsem viděl jen u nás. Kanada bude asi taky krásná, ale tam jsem nebyl. Vždyť já nebyl skoro nikde! Ještě že mám internet.
Proti mně jde známá postava. Z dálky nevím o koho jde, ale na padesát metrů ho už poznávám. Je to můj bývalý Doktor Cvokař!
"Dobrý den, pane doktore. Kde se tady berete?" Opravdu ho rád vidím.
"Dobrý den. Ále… zapustil jsem v tomhle kraji kořeny. A vy za to trochu můžete."
"Jak to?"
"Manželka něco zdědila, že prý koupíme chatu, nebo chalupu. Vzpomněl jsem si na vaše vyprávění při našich sezeních. Moc hezky jste tuhle krásu popisoval."
"A že jsem nekecal, pane doktore?" chlubím se.
"No právě… Támhle za tím kopcem máme chalupu."
"Nerad to říkám, ale mně to sezení s vámi docela schází. Kdyby to nebylo v blázinci, já bych si dneska snad i připlatil ze svého."
Doktor se usmál. "To jste teda dobrej. Ale… teď mě napadá… pane Černý, vy jste pěknej průserář!"
Od doktora slyšet sprosté slovo, no… rázem ho to polidštilo.
"Proč, pane doktore?"
"Četl jsem o vás v novinách, jak se honíte s mafiánama."
"Trochu jste to přifoukl. Mafián byl jenom jeden… a nehonili jsme se. On honil mě."
"To mě zajímá. Přijďte jakýkoliv víkend k nám. Chatu snadno najdete. Jediná s bílými okenicemi."
Přerušil jsem ho. "Uděláme to jinak, pane doktore. Víte, kde je hájovna?"
"Vím."
"Za týden tam moje dcera slaví šesté narozeniny. Zvu vás i vaši paní."
"To si děláte srandu. V papírech jste žádnou dceru neměl!"
"Já ji tam nemám ani teď," usmívám se. "Je nevlastní… vlastně ne… já nevím jak bych vám to… Ále, to je jedno. To pochopíte až na místě. Vy jo, jste študovanej. Já to nechápu doteďka."
"Sice jsem na medicíně studoval psychologii, ale z vás, pane Černý, z vás se jednou zblázním."
____

42.
Dnes jsme si v hájovně udělali pánskou jízdu. Tonda (doktor Horáček - už si delší dobu tykáme, je to přeci jen náš vrstevník) na chalupu jezdí čím dál častěji. I ve všední dny. Do práce to má stejně daleko z chalupy, jako z bydliště. Děti nemají, a manželku má velice tolerantní. Poznali jsme ji na narozeninách Veroniky. Ale přeci jen... je na ní vidět, že je zvyklá na lepší společnost. Přesto ji musím pochválit - s námi se chovala statečně, i když si netykáme.
"Ještě že je v televizi dobrý film," povídá Tonda, "jinak by mě Renata zkrátila řetěz."
"To máš tak přísnou ženu? Nevypadá na to, doktore," povídám.
"To víš, Martine… děti mít nemůžeme, tak alespoň jsme víc spolu. Vymetáme společenský akce, ale už mě to nějak zmáhá. Kolikrát mě bolí huba, jak mám nasazený stále stejný "společenský" úsměv. S vámi se můžu ksichtit jak chci."
Karlovi samozřejmě přihrál na smeč: "Hele, Tondo… příště si do hájovny vezmi ten "společenský" ksicht. Tenhle je hroznej."
"Vole." Tonda - pan doktor - klesnul na naši úroveň. Zkazili jsme ho. Ale tváří se spokojeně. V pětatřiceti letech má úplně bílé vlasy, i když husté. Malej, hubenej. Ke mně a ke Karlovi postavou rozhodně neladí.
"Karle," pokračuje Tonda, "ty máš vlastně ohromnou kliku, že jsi vůl, který má rád lidi, zvířata i přírodu. Čím je člověk chytřejší - má komplikovanější duši a tím je víc zakomplexovaný."
Poplácal jsem Karla po rameni: "Vidíš Karle. Jedině cvokař ti jedním dechem řekne, že seš blbej - a jaký to má skvělý výhody."
"Nesmějte se, hňupi. Profesor, co mě učil, teď v tom pěkně lítá. Má tak vysoké IQ, tak ostré vnímání svého JÁ, že je s nervama v prdeli. Buďte rádi, že jste s IQ na úrovni bublajícího bahna."
Skrček hubenej - jednou ranou bychom ho s Karlem zabili jak hřebík. Ale máme ho rádi.
Tonda si ani nevšiml, že nás právě urazil, a pokračuje dál: "Profesor se pořád nimrá ve svém nitru. A protože je extrémně chytrý, jde mu to náramně! Má komplexy - že by měl pracovat víc, že by měl mít lepší výsledky, že je starý a špatně vypadá… že zanedbává rodinu tím, že je stále v práci… Co vám mám povídat. Normálně mu prdlo v kouli. My si s ním nevíme rady. Učil nás - pořád k němu máme respekt. Tím je to komplikovanější."
"Máte to, vy chytrolíni, blbí," posmívá se Karel. "Martine - ať žijem…" Ťukáme si lahváčema.
Tonda taky pozdvihl dvanáctku. "Nemyslete si o mně nic špatného. Jsem na vaší straně, lůzo jedna, …a vždycky jsem byl. IQ se dneska měří úplně jinak. Kdo ze sebe mrská číslice, nebo encyklopedický fráze - může být klidně daleko větší kretén, než vy."
Tonda si koleduje. Tak rádi ho zase nemáme, měl by brzdit. Cvokař je ale v ráži. Dvanáctka je pro něj asi silná. Hubeňoura.
"Inteligenci dělíme na víc druhů, a ty ještě dělíme dál," mává Tonda lahváčem.
"Necintej," povídá Karel. Nepochopil jsem, jestli Tonda nemá cintat pivem - nebo rozumem.
"Kdo chce, ať si dělá poznámky." Tonda si kleknul k Dášence. Teď už hovoří jen k vykulenému štěněti. Je nám s Karlem jasné, že Tondu cvokaře ZASE doprovodíme až na jeho chalupu.
"Dášenko, ty jsi jediná, která mi tu rozumí," Tonda hladí polekané štěně foxteriéra. "Inteligenci dělíme na: abstraktní, praktickou, sociální a emoční. Stíháš, jo?" Tonda štěněti zahýbal hlavičkou. Vypadalo to, jako nedobrovolný souhlas. "Jak jednu část nezvládáš, zaděláš si na problémy."
"Tondo," pohladím ho po šedinách, "nemáš ty problémy s chlastem?"
"Vždyť jsem vypil půlku, co vy!"
"Taky jsi poloviční, Toníku," povídá Karel.
____

43.
Je sobota. Veronika má slíbenou zoologickou zahradu. Ale až odpoledne. Teď si můžu ještě krásně pospat. Lenka mi dala hlavu na rameno.
"Ještě že je s vámi v hájovně doktor," šeptá mi do ucha, "mám tak jistotu, že se vaše sedánky nezvrhnou v pití."
"Neboj," hladím Lence rameno, "cvokař si nás už pohlídá…"
"Copak jste včera tak důležitýho řešili?"
"Tonda řešil naše IQ."
"To měl Tonda vyřešený hned, ne? Mohl jsi domů přijít dřív."
Dal jsem Lence pusu do vlasů. "Ještě ty začínej. S cvokařem si můžeš podat ruce. Myslel jsem, že IQ se měří proto, aby se zjistilo, jestli je člověk blbej, nebo ne. Když máš 75 - tak jsi na úrovni šimpanze. Od 120 je to dobrý."
"No a co, to je každýmu jasný. Tobě ne?" řekla Lenka a dala si nohu na deku. Krásnou nohu. Co jsem to vlastně chtěl… aha: "Teď se to už pár let dělí na různý typy inteligence. Jedna z nich - třeba emoční inteligence - se dělí na další části… proto jsem se zdržel."
"Aha. A pamatuješ si něco?" Lenka na deku vysunula i druhou nohu. Je jí asi teplo.
"A víš, že dneska bych to snad ještě dal dohromady? Za týden už ne." Lenka vzala do úst můj ušní lalůček. "Leni," začínám mít divný pocit, "zajímá tě to vůbec?"
"To víš, že jo, ty můj intelektuále…"
Jdu zamknout dveře. Přednáška o IQ se odkládá…
____

44.
Zoo Dvůr Králové je nejblíž - pro nás jasná volba. Vzali jsme s sebou i babičku. Sám jsem jí to navrhl - a udělal jsem dobře. Měla radost, protože si později ověřila, že iniciativa vznikla ode mne. Lenka s Verunkou nic nevěděly. Prostě jsem si šplhnul.
Už jsem tu dlouho nebyl. Hodně se v zoo změnilo. Moji kluci to tady měli moc rádi.
"Leni… nemáš kapesník?"
"Ty máš sennou rýmu?" Lenka mi podala papírový kapesník.
Babička s Veronikou obdivují gorily. Sedám si s Lenkou na lavičku.
"Martine… to nebyla senná rýma, viď? Ty jsi sem s klukama chodil…"
"Celej život budu potkávat místa, kde jsem s klukama a Radkou byl. Nebudeš to se mnou mít jednoduchý, Leni."
Lenka mi pohladila koleno. "Však já si s tebou už nějak poradím."
"Tatí, mamkó… Pojďte se honem na něco podívat. Hele, támhle," Veronika ukazuje na jednoho opičáka. "Že je podobnej Martinovi?"
____

45.
Došlo ke kuriozní situaci. Lenka vidí v doktorovi autoritu, tím pádem mu nechce tykat. Tonda vidí v Lence - jak ji sám nazval - "krásnou krasavici", a taky se mu do tykání nechce. Já v paní doktorové - Horáčkové, vidím dámu z "lepší společnosti", a do tykání se nehrnu. Karel se ke mně přidal. Když se tato parta sejde, je v tom zmatek. Tahle situace právě dnes nastala.
Veronika natírá parohy speciálním lakem, jehož složení zná jen Karel. My ostatní z povzdálí sledujeme, jak si šikovně Verunka vede.
"Paní Novotná," povídá Tonda Lence, "jestli je z polovic pravda, co mi o Veronice vyprávěl tady Martin, tak klobouk dolů. Na šestileté dítě… ani se mi nechce věřit. Nechcete ji přivést k nám?"
"Myslíte do blázince?" usměje se Lenka.
"Takhle to neberte, proboha. Nepracujeme jen s pacienty. Zajímají nás i lidé - a děti obzvlášť - co uletěly z průměru."
"Veronika ulítlá je, copak o to," povídá Lenka, "ale… nezlobte se - nikam s ní chodit nebudu."
"Máte pravdu, paní Novotná," podpořila Lenku paní doktorová, "manžel vidí jen ty své výzkumy, ale co to udělá s dětskou dušičkou, to už mu nedochází."
"Co to vykládáš, Renato? Nejsme žádní lidožrouti."
"Tondo, nezlob se," taky nemlčím, "v tomhle stojím při Lence. S Veronikou můžeš kdykoliv pokecat, ale v jejím prostředí, že jo, Leni?"
Lenka souhlasně pokývala hlavou.
"Jak myslíte," podrbal se Tonda v šedinách, "ale v ústavu máme přístroje na…"
"No právě," přerušil jsem ho, "na to rovnou zapomeň."
Verunka obchází paroží. Přemýšlí, kde by co vylepšila. Dášenku má v patách. Musel jsem se nad tím obrázkem pousmát. Dášenka měla stejný, přemýšlivý výraz, jako to naše štěňátko - Veronika. Já mu dám přístroje! Ať to zkusí. Omlátím mu je o hlavu…
Karel přinesl ze studny čerstvě vychlazené dvanáctky. "Doktore, dáš si?" mává Karel lahví.
Cvokař Tonda se smutně podíval na svoji manželku. "Nedám…"
"My si dáme, viď, Leni?" usměju se na svou "krásku".
"To víš, že jo, Martine. Když tu máme doktora, tak se nám nemůže nic stát…" řekla Lenka - a myslela to upřímně. Karel zapadl do baráku. Zřetelně slyším skrz zavřené dveře jeho smích.
____

46.
Napadl první sníh. Ale žádné troškaření. Přes noc je ho všude kolem pěkná peřina. Ani jsme s Karlem netušili, že Tonda cvokař je tak zapálený lyžař. Chce, abychom s ním na týden jeli do Krkonoš. Od známého má k dispozici chatu blízko vleku. Já tedy trochu lyžovat umím, Lenka prý taky - ale Karel o tom nechce ani slyšet.
"Teď mám tady nejvíc práce, a já s váma budu blbnout po horách," brání se Karel našim útokům.
Tenhle "problém" řešíme v hájovně - doktor, Karel, já a Veronika. Lenka ještě o ničem neví. Kdo ví, jestli vůbec dostane dovolenou.
"Za týden ti asi lesní zvěř pochcípe, nebo co?" naváží se do něj doktor.
"Mám tady taky Dášenku…"
"…a ta je tak strašně velká," přeruším Karla, "že se nám do auta nevejde."
"Strejdo, netrhej partu," škemrá i Veronika, která si zkouší dávat Dášenku za krk.
Karel byl neoblomný. Ne, nešlo to. Viděl jsem mu na očích, že by velice nerad měnil známé prostředí. Tady mu je dobře, a odtud ho nikdo nedostane. Jedině nohama napřed - jak sám s oblibou říká.
Rozloučili jsme se a brodíme se sněhem k domovu. Doktor jde od branky doprava, já s Verunkou doleva.
"Takhle se nám strejda Karel nikdy neožení…" mudruje po cestě Veronika.
"Tebe to ještě pořád drží?" podívám se udiveně na malou dohazovačku. "S inzerátama ti nikdo nepomohl, tak vymýšlíš novou taktiku?"
"Ženská bez chlapa se obejde, tati. Ale chlap bez ženský je nemožnej."
"Číst ještě neumíš - tak kdepak jsi to slyšela?"
"Babička to říkala. A měla pravdu, tati. Standa by si mě taky nevšiml, kdybych si ho nezpracovala."
Proboha, říkám si v duchu. Co nám to vyrůstá za novou generaci kudlanek? Prý nezpracovala. Až se Veronika naučí číst Bravíčko a jiné podobné časopisy, budou mít kluci velké problémy.
"Veroniko, uvědom si, že nejsme všichni stejní. A je to tak dobře. Alespoň není nuda. Karel manželku nepotřebuje. Já mu věřím, že si nevymýšlí."
"Strejda je stejnej trouba, jako Standa."
"Karel nezašlápl jedinou berušku," oponuju.
"Ále… tak to nemyslím." Veronika mě vzala za ruku. "Chlapi potřebují ženskou, jen o tom někteří nevědí."
Začíná mi to docházet. Karel je ve velkém nebezpečí, jen o tom ještě neví.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.