MĚLI JSME SI SPOLU VÍC PROMLUVIT

15. dubna 2008 v 23:34 | Aťan |  POVÍDKY

Ze 14 200 povídek (dnešního data) se na Literu.cz tato povídka v tipování umístila na první pozici ZDE ...zatím. Nezlobte se, ale mám z toho totálně neskromnou radost.

ŠTĚSTÍ

Sedělo v parku na lavičce. Vypadalo chudě, až zanedbaně. V lednovém počasí nebylo moc teple oblečeno. Lidé ho bez povšimnutí míjeli. Pár kolemjdoucích se záměrně dívalo jinam, asi ho považovali za žebráka.
Přisedl jsem si k němu. Koukalo do země a nejevilo o mne zájem.

"Ty jsi Štěstí, že jo?" oslovil jsem ho.
Pomalu, až skoro líně, ke mně otočilo hlavu. "Prosím?" zeptalo se.
"Myslím, že jsi Štěstí," trvám na svém.
"To myslíš vážně? Co po mně chceš?" posunulo si děravý kulich z čela. Kouklo se mi hlouběji do očí.
Nervózně jsem se podrbal na nose. "Nic po tobě nechci. Jsem překvapený, že tě tu vidím sedět."
Usmálo se a položilo mi ruku na ruku. Litoval jsem, že mám rukavice. Rád bych pocítil bezprostřední, intenzivnější dotyk.
"Dneska jsi měl kliku, víš to?" bouchlo mne Štěstí přátelsky do ramene. "Moc lidí mě nepotká… a když ano, tak mě stejně nepoznají. Většinou si myslí, že bydlím v partnerské Lásce nebo v nasysleném Majetku. Pcháá… tam já dlouho nevydržím. Moje stálá adresa je Energie přírody a vesmíru. Někdy spím, tak zazvoň víckrát." Vstalo z lavičky. "Pozdravuj doma."
Také jsem vstal. Sundal jsem si rukavici, podali jsme si ruce. Otočilo se a odešlo.
Škoda, měli jsme si spolu víc promluvit. Snad to nebyl podvodník.

SMRT

Seděla na barové stoličce. Lidi jí většinou nevěnovali pozornost. Ti, co ji poznali, polekaně odvrátili oči. Seděla sice sama, ale nevypadala nešťastně. Naopak - vědoma si své moci, měla povýšeně spokojený výraz. Přisedl jsem si k ní.
"Promiňte... vy jste Smrt, nemám pravdu?" oslovil jsem ji.
Pobaveně se na mě podívala. "Vypadám tak?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, vypadáte moc hezky, sluší vám to v těch černých šatech. Ale já VÍM, že jste Smrt."
Vzala si cigaretu, galantně jsem ji zapalovačem připálil. "Poznal jste mne, a přesto jste si přisedl? Nebojíte se?"
"Bojím. Myslím, že se bojím víc, než bych chtěl. Máte z toho radost?"
Usmála se. "Blázníte? Mně to je přeci jedno, strach je vynález živých."
Objednal jsem si u barmana Tullamore, moji oblíbenou irskou kapalinu. Všimla si, že se mi při pití zachvěla ruka.
"To máte z pití, nebo ze strachu? Ále... co se ptám, když to vím," taky se napila, "vy máte ze smrti prostě respekt."
Naše oči se setkaly. "Divíte se?" zašeptal jsem.
Slezla z barové stoličky. "Budu muset už jít, mám práci. Zaplatíte za mne?"
"Tak jo," souhlasím.
Típla cigaretu. "Měj se, příteli. Jednou ti to spočítám," začala mi tykat. Políbila mne mrazivě na tvář, otočila se a odešla. Škoda, měli jsme si spolu víc promluvit. Třeba by zapomněla chvíli na práci.
RADOST
Seděla v autobusové zastávce, vedle sebe velkou, určitě i těžkou, nákupní tašku. Nebyla mladá, ani moc hezká, ani moc štíhlá, ani noblesně oblečená. Vyndal jsem si z peněženky kartu na autobus a sedl si vedle ní. Šibalsky na mne mrkla a usmála se. Také jsem se na ni usmál, už jsem věděl kdo to je.
"Jak jste mne poznal?" zeptala se.
"Úsměv vás prozradil, udělal vám slušivé vrásky kolem očí," neobratně jsem ji polichotil. Přál jsem si potkat paní Radost, ale netušil jsem kdy a kde.
"Čekal jste asi mladou kočku a potkáte opotřebovanou starou bábu," culí se paní Radost.
"Tak to tedy né," ohradil jsem se, "Radost by měla být už zkušená, aby uměla podarovat i ty, co si to nezaslouží. Zlej člověk by bez vaší pomoci těžko našel lepší cestu."
"Vidíte - a tohle mně lidi zazlívají nejvíc ...že se zastanu i darebáka. Když potěším dítě nebo nemocného, tak je to v pořádku. Radost ale potřebují všichni. No... grázlové si mě stejně pletou s radostnou Zlomyslností."
Její autobus přijel, ale bohužel ne můj. Pomohl jsem paní Radosti s taškou do autobusu. Dveře se zavřely, ještě jsme si stačili zamávat.
Škoda, měli jsme si spolu víc promluvit.

SAMOTA

Lucerna byla našlapaná až po střechu. Vlastně po sklep, když je to sál dvě patra pod zem. Atmosféra úžasná, dav lidí reagoval už na první tóny. Dcera s kamarádkou se dobrovolně lisovala před pódiem, nenechala nic náhodě. Měla i růži pro zpěváka, jako skoro všichni kolem ní. Z balkónu jsem sledoval střídavě kapelu a samozřejmě dceru. Byla na pokraji šťastného transu. Je to krásný pohled, věřte mi.
"Skočím holce pro lahev s vodou, ať mi tam nepadne vysílením," řekl jsem si pro sebe. "Nějak ji tam přes hlavy těch šílenců hodím."
Nakoupil jsem a jdu s pitím nahoru. Po cestě jsem se zaposlouchal do nádherného kytarového laufu - v brilantních šestnáctinkách proletěl z výšek neobvyklým způsobem o tři oktávy níž. Nešikovně jsem na schodech kolenem vrazil do sedící holky.
"Promiň," zakřičel jsem jí v tom rachotu do ucha. Zdvihla hlavu. Podívala se na mne ubulenýma očima. Měla rozmazané oční stíny. Poznal jsem ji hned. Párkrát jsem viděl nejen ji, ale i její matku a babičku. Sedl jsem si k ní na schody. Zrovna hráli klidnou a pomalou předehru, nemusel jsem uplakané holce křičet do ucha.
"Už jsem tě viděl, znám tě. Ty se jmenuješ Samota, viď?" drcnul jsem do ní ramenem. Kývla hlavou. Koukala do země, tmavé vlasy jí znovu zakryly tvář. "Odsud nevidíš na kapelu. Na balkónu bych našel místečko i pro tebe, nechceš?"
"Nechci... tady je mně fajn," vysmrkala se do toaletního papíru.
"Fajn?" divím se. "Fajn vypadá jinak. Mojí holce je u pódia fajn. Tebe tak akorát může studit zadek a jsi tu sama."
"Sem ráda sama..."
"Jak dlouho?"
"Furt."
"Tak to teda kecáš," mám chuť se hádat, "samota je dobrá, když už máš lidí plný zuby."
Samota se na mě konečně zase koukla. "Vždyť to je ale můj případ, ne? Rodiče na mě kašlou, učitelé mě serou, Petrovi, já blbá, koupím lístek... a stejně neráčil přijít..." Utřela si nos posmrkaným toaleťákem.
"Jo, to máš blbý, uznávám. Jenže ti je asi tak šestnáct, sedmnáct... ještě se s tím dá něco dělat. Včera jsem viděl starou Samotu. Ležela už třetím rokem na posteli, bez zájmu příbuzných, bez přátel. Kolem ní chodily naštvané, špatně placené, zdravotní sestry. Stará Samota chtěla už dávno zemřít, ale nějak jí to nejde. Tak co, vyměníš si to s ní?"
Pomalu vstala. "Dejte mi to pití, já to vaší dceři odnesu."
"Ty víš, která to je?"
"Jo. Nebojte se... já se jí na krk nepověsím."
Odešla. Škoda. Měli jsme si víc promluvit. Její babička by ji v nemocnici ráda viděla.

LÁSKA

Byla příliš krásná. Možná až zbytečně. Seděla pod jasmínem a bílé plátky květů jí padaly do vlasů. Dokonce i příroda ji zkrášlovala, což mně připadalo už přehnané.
Nevěděl jsem kam s očima a raději jsem zrychlil krok. "Co nejrychleji kolem ní proklouznu," říkal jsem si.
"Ty mě nepoznáváš?" ozvala se za mými zády.
Ač nerad, otočil jsem se. "To bylo na mě?"
"Hele, nedělej se. Štěstí jsi poznal hned, s Radostí i Samotou jsi taky mluvil, dokonce i Smrti jsi cigaretku připálil… a se mnou neprohodíš ani slovo?" řekla mile a sundala si z vlasů pár bílých květů.
V krku mám knedlík a začínám rudnout. Co tady blbnu? Vždyť mám ženu a tři děti. Nemám o sobě přehnaně dobré mínění, a proto se o sebe bojím. Co když podlehnu? Mohl by se mně někdo divit, sakra?
"Tak už si vedle mě sedni, zbabělče," pokynula rukou.
Rozhlídl jsem se na všechny strany, jestli nejde někdo známý… sedl jsem si k ní do trávy. "Čekáš tu na mne, anebo je to náhoda, Lásko?" nervózně jsem se zeptal.
"Hlavně se uklidni, celý se třeseš," usmála se. "Ani Smrti ses tak nebál."
"Mám ženu a děti."
"No a?"
"Jak to, no a? Mám je rád! Nechci kvůli tobě o ně přijít…"
"Copak koušu?" pohladila mě Láska po tváři. Rozlilo se ve mně teplo, rozum mi měkne, a tam dole… naopak… "Hlavně už na mě nesahej. Mám klidný a spokojený život. Nekaž mi to, prosím tě."
Láska se mi zadívala hlouběji do očí. "Ale, ale…" zavrtěla nevěřícně hlavou, "když máš svou rodinu tolik rád, tak čeho se bojíš?"
"Čeho? No přece tebe! Sice díky tobě vznikla spousta manželství, ale stejný počet jsi taky dokázala rozbít. A kdyby jen to! Neberou si lidi kvůli TOBĚ život? Mladí i staří? Hodně lidí myslí JEN na tebe, kvůli tobě za sebou pálí mosty… Asi tě baví brát lidem zdravý rozum, co?"
Celou dobu na mě s pobavením koukala. "Takže JÁ se ti už nelíbím?"
Vstal jsem a oprašuju si zadek od trávy. "Líbíš se mi strašně moc, Lásko. A proto jsi tak nebezpečná potvora."
Také vstala, vzala mě za ruce. "Možná bychom si spolu měli víc promluvit. Nejsem tak hrozná, jak říkáš. Sám to dobře víš, jenom si to nechceš přiznat."
"Nezlob se, musím už domů," lžu. "Vlastně ne, neřekl jsem to přesně - já CHCI domů."
Nezdržovala mě. I Láska má svoji hrdost.

Vyšel jsem z parku a za prvním rohem mi v hlavě naskočila dotěrná myšlenka: "NEMĚL BYCH SE PŘECI JEN VRÁTIT???"

ZÁVISLOST

Strašně smrděla lacinou voňavkou, lacinýma cigárama, laciným chlastem. Možná byla i zdrogovaná, nevím. První co mě v duchu napadlo - "ani kolo bych si o ni neopřel".
"Chceš si zapíchat?" oslovila mě.
"Chci… ale s někým jiným," odpovím bez přemýšlení.
"Táhni do prdele, dědku!" rozkřikla se.
Nic lepšího mi nemohla nabídnout, nechtěl jsem se s ní zdržovat ani minutu.
"Si myslíš, že seš něco lepšího než já, páprdo?" řve na mě přes celou ulici.
Vrátil jsem se. Vytáhnul jsem Marlborky a jednu cigaretu jsem jí nabídnul.
"Á heléé… dík… tak přeci jen ho chceš do mě zasunout, co?" mumlala, když jsem jí i sobě zapaloval.
"Kolik ti je?" ptám se. (Tykám ji, sama si začala.)
"Co ti je potom… víc než patnáct, to ti musí stačit. Perník máš?"
"Pervitin nemám, ale řeknu ti, na kolik let vypadáš. Něco mezi čtyřiceti a padesáti."
"Posmíváš se mi, hajzle?" foukla mi kouř do obličeje. Najednou, jakoby se v ní cosi zlomilo… opřela se o zábradlí a rozbrečela se. Slzy rozmazaly její silný make-up, rázem vypadala o dalších deset let starší.
"Je mi třicet čtyři, ty blbče blbá. Máš radost, že tady řvu jako kráva? Nevidíš, že mám absťák?" Sprostá je pořád, ale už na mě nekřičí.
"Ty se jmenuješ Závislost, že jo?"
"Znáš mě z archivu? Seš fízl z mravnostního nebo z drogovýho? Píchání mě nebaví, abys věděl… potřebuju prachy."
"Nejsem policajt."
"Ne? Tak táhni a nevotravuj…" Začala se třást a z nosu jí visel sopel.
Podal jsem jí kapesník. Pořádně do něj zatroubila a podává mi ho zpátky.
"Nech si ho."
"Dík."
Típnul jsem cigaretu a mám se k odchodu. Než jsem došel k autu, ještě na mě zavolala: "A jak se jmenuješ ty?"
"Já? Já se jmenuju Náhodný Kolemjdoucí, který se ti neposmívá."

V autě mě napadlo, že jsem si s ní měl víc promluvit. A hlavně pomoct. Ale jak? Doma bych to ženě těžko vysvětloval...
 


Komentáře

1 Aglája Aglája | Web | 28. dubna 2008 v 12:40 | Reagovat

Pěkné minipovídky. Až mě trošku mrazí.

2 mutil mutil | Web | 9. května 2009 v 13:36 | Reagovat

Ani se nedivím, že je či byla rekordmanem. Dávám další ST.

3 _elka _elka | E-mail | 31. ledna 2010 v 15:16 | Reagovat

tyhle se mi líbí. čistě napsané. neblbé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.