Josefa II. měli Češi rádi

6. března 2010 v 14:42 | Aťan |  ČESKÁ HISTORIE I SOUČASNOST "napřeskáčku"
"Pepík Druhý" zrušil cenzuru, nevolnictví a zkrotil církev

Josef II. (13. března 1741, Vídeň - 20. února 1790, Vídeň), v letech 17651790 císař Svaté říše římské, v letech 17801790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.


Josef II. byl nejstarším synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. Mezi jeho početné sourozence patřili např. Leopold II. či Marie Antonie provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI., která je známější pod jménem Marie Antoinetta.

Již od mládí se Josef zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.

Od roku 1764 vládl po boku své matky Marie Terezie, když byl ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské. Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.

Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent (série nařízení upravujících problematiku tolerance náboženství pro různé země monarchie) a zrušení nevolnictví, čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města, nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dříve bez souhlasu vrchnosti učinit nesměli. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit. Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. Možnost stěhování do měst podpořilo i český živel ve městech. Všechny tři hlavní reformy byly vydány roku 1781.

Vídeňský maškarní ples u "Pepíčka Druhého"

Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.

Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou - téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosné nebo nepřijatelné. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích, aby se ušetřilo dřevo a stromy, mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému).

Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.

Co mu ale Češi přeci jen vytýkali, bylo tvrdé prosazování němčiny v celé monarchii. Josef II. se snažil o centralizaci své říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu. Tím (a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst) zavdal nechtěně jeden z impulzů k započetí boje za obranu národních jazyků, který je v Česku znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z mála vládnoucích Habsburků, kteří uměli česky.

Svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády podstatně zhoršil válkou s Tureckem, v níž situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon. Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.