Dobrá česká trojka: Pelcl, Kramerius, Dobrovský

24. května 2010 v 17:25 | Aťan |  ČESKÁ HISTORIE I SOUČASNOST "napřeskáčku"
František Martin PELCL (* 11. 11. 1734 Rychnov nad Kněžnou, + 24. 2. 1801 Praha) - český historik a národní buditel

pe

F. M. Pelcl byl přední osobnost českého osvícenství a počátků národního obrození. Projevoval současně neobyčejnou aktivitu ve vědecké práci a vlastenecké činnosti. V 70. letech patřil spolu s Voigtem k nejagilnějším ze skupiny osvícenských vědců sdružených kolem I. Borna při vydávání Pražských učených zpráv a v Soukromé učené společnosti. F. M. Pelcl dvacet sedm let vychovával hraběcí syny. V šedesátých letech Šternberky a od roku 1769 čtyři syny F. A. Nostice.

Pelcl jako historik navazoval na Dobnera a osvícenský kriticismus je u něho spjat s národním a jazykovým vlastenectvím. V roce 1774 vydal své první úspěšné dílo Stručné dějiny Čechů a roku 1775 dosud nepublikovanou Balbínovu Obranu jazyka českého, která vzbudila mimořádný ohlas. V 80. letech napsal monografie o Karlu IV. a Václavu IV., slovník jezuitských vědců a spisovatelů v českých zemích a Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách. Vyvrcholením Pelclovy historické práce byla Nová kronika česká, jež vycházela v letech 1791-95. Zatímco předcházející práce psal Pelcl německy, Novou kroniku napsal česky. To bylo významným literárním a buditelským činem, jímž zpřístupnil širším vrstvám čtenářů dosavadní výsledky výzkumu českých dějin.

V lednu 1793 byl Pelcl jmenován prvním profesorem nově zřízené katedry české řeči a literatury na pražské universitě. Získat tuto funkci v době, kdy v popředí vlasteneckého úsilí byla obrana českého jazyka a péče o jeho rozvoj, bylo vlastně významným vlasteneckým posláním. Jmenování tak zvýraznilo přední místo Pelcla mezi českými vlastenci. Pelcl sám několikrát vystoupil na obranu českého jazyka a také jeho projev při zahájení přednášek na universitě je zařazován mezi nejvýznamnější obrany českého jazyka.

Úzká dlouholetá spolupráce i osobní přátelství spojovalo Pelcla s vedoucí osobností počátků obrození J. Dobrovským. Pravidelné styky udržoval i s V. M. Krameriem, pro jehož noviny byl v roce 1789 ustanoven cenzorem. Společně s nimi uvažoval o založení společnosti, která by pečovala o rozvoj českého jazyka, o sestavení úplného českého slovníku a vydávání českého literárního časopisu. Smrt však nedovolila Pelclovi tyto plány realizovat.

Václav Matěj KRAMERIUS (* 9. 2. 1753 Klatovy, + 22. 3. 1808 Praha) - český novinář, nakladatel a národní buditel

kr

V. M. Kramerius, nejvýznamnější lidový buditel počátečního období národního obrození, zasvětil svůj neobyčejně plodný život obětavé vlastenecké a osvětové práci mezi českým lidem. Stál u zrodu novodobé české žurnalistiky a byl významným českým nakladatelem.

Osobnost mladého Krameria, syna klatovského krejčovského mistra, se utvářela v období prudkého myšlenkového kvasu josefínského období. Ovlivnili ji především osvícenští učitelé klatovského gymnázia i pražské university a vlastenecká společnost, scházející se v salóně rytíře Jana Františka z Neuberka, kam Krameria přivedl jeho přítel J. Dobrovský. U Neuberka, nadšeného sběratele starých českých rukopisů a tisků, nalezl Kramerius také zaměstnání knihovníka, když v roce 1778 zanechal studií.

Když na počátku osmdesátých let došlo k uvolnění cenzury, vydal Kramerius několik aktuálních publikací. Byly to přeložené a upravené práce cizích autorů, ve kterých seznamoval české čtenáře s josefínskými reformami. Nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova, která patřila k nejrozšířenějším českým knihám té doby.

Začátkem roku 1786 pověřil Jan Ferdinand, rytíř ze Schönfeldu, Krameria redakcí svých, tehdy jediných českých novin. Kramerius sám zajišťoval celý obsah novin, které vycházely každý týden, pomáhal při jejich tisku a staral se i o odbyt a expedici. Počínal si výborně. Jestliže noviny byly předtím jen snůškou náhodných zpráv, dal jim zavedením pravidelných rubrik pevný řád. Poprvé se v nich objevily také komentáře ke zprávám i náznaky reportáží. Rozšířil jejich obsah o hospodářskou osvětu a zprávy o činnosti českých vlastenců. Noviny se staly pestřejší, zajímavější, aktuálnější a jejich obliba i náklad stoupaly. V červenci 1789 začal Kramerius vydávat noviny vlastní, Krameriusovy c. k. poštovské noviny, od ledna potom 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. I když úroveň Krameriových novin v pozdějším období politické reakce a zostřené cenzury poněkud poklesla, zůstávaly stále důležitým prostředkem buditelské činnosti.

V březnu 1790 založil Kramerius vlastní nakladatelství a knihkupectví - Českou expedici. Stala se centrem českého literárního dění, "shromaždištěm vlastenců pražských i venkovských". Kramerius udržoval spojení s "učeneckou" skupinou obrozenců, Dobrovským, Pelclem a Procházkou i s lidovými buditeli z nejrůznějších míst Čech a Moravy. Řídil a ovlivňoval práci skupiny "lidových" vlasteneckých literátů, P. Šedivého, J. Rulíka, A. J. Zímy aj., a na přelomu století navázal také styky se skupinou mladých básníků kolem Š. Hněvkovského a A. Puchmajera, jimž se stal zkušený Kramerius "otcem laskavým a rádcem neúnavným".

Kramerius vydal přes osmdesát knih, z nichž většinu sám přeložil nebo napsal. Byly to dílem knihy "kratochvilné", často nevalné úrovně. Dobrou úroveň však měly četné Krameriovy knihy "poučné". Seznamoval v nich čtenáře se zeměpisnými a přírodovědnými poznatky i s historickými událostmi a český rolník či řemeslník v nich našel i mnoho "užitečných vědomostí", rad a návodů pro praktický život i práci. Vydával také staré české knihy, například Trojánskou kroniku. Oblíbeným lidovým čtením se staly Krameriovy kalendáře, které v několikatisícovém nákladu vydával v letech 1789-98.

Celou svou bohatou činností pomáhal Kramerius šířit lásku k rodnému jazyku a vlastenectví mezi českým lidem v době, kdy nezbytnou podmínkou obrození národa bylo udržení a zvelebení jazyka a pozvednutí národního vědomí. Zasloužil se tak významným způsobem o další rozvoj českého národa.

Josef DOBROVSKÝ (* 17. 8. 1753 Ďarmoty, dnes Balassagyarmat, Maďarsko, + 6. 1. 1829 Brno) - český vědec, filolog, historik, zakladatel slavistiky

do

Josef Dobrovský byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození, jak napsal T. G. Masaryk - "první světový Čech nové doby".

Vyrůstal v německém prostředí v Horšovském Týně. Česky se naučil až za gymnazijních studií v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Klatovech. Filosofii studoval s vynikajícím prospěchem v Praze v letech 1769-71. Po ročním studiu teologie v Praze se stal novicem jezuitského řádu v Brně, po zrušení řádu (1773) studoval teologii opět v Praze. Na doporučení J. Steplinga a K. J. Seibta učil filosofii a matematiku čtyři syny hraběte F. A. Nostice (1776-87).

První vědeckou prací, kterou oslovil naši vědeckou veřejnost, byla latinsky psaná rozprava z roku 1778, v níž dokázal, že zlomek evangelia svatého Marka, který byl chován v Praze od dob Karla IV. jako vzácný rukopis, není originálem, ale jen opisem z 9. století. Vyhraněným osvícenským kriticismem jsou proniknuty i další historické studie Dobrovského z tohoto období (Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech, O stáří českého překladu biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách aj.).

Veřejnosti, tj. širším kruhům inteligence, byly určeny literární časopisy vydávané Dobrovským - v němčině - v letech 1779-87. (Název se měnil: Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780 a Literární magazín Čech a Moravy.) Informoval v nich čtenáře o vědeckém a kulturním ruchu a z hlediska vzdělaného josefínského osvícence v něm kriticky posuzoval veškeré veřejné, kulturní a náboženské dění v Čechách a na Moravě.

Josef Dobrovský se v tomto období představil jako důsledný obhájce svobody myšlení a vědeckého úsudku a nesmlouvavý kritik. Kritiku považoval za veřejnou záležitost, nezbytnou jak pro vědecký výzkum, tak pro ozdravění společenských poměrů. Jeho činností vrcholí v Čechách osvícenský racionalismus a kriticismus. Je přirozené, že se často dostával do nejrůznějších sporů a polemik. Výrazně zasáhl do tehdy společensky významného sporu o Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. Často vystupoval proti předsudkům a legendám, provázejícím tehdejší náboženský život, i proti dogmatickým názorům církevních představitelů. Vždy však zůstával hluboce věřícím člověkem.

V červenci 1787 byl ustanoven prorektorem a v srpnu 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Semináře, které měly zajišťovat státní výchovu kněží, byly po smrti císaře Josefa II. zrušeny. Dobrovský byl ve svých sedmatřiceti letech penzionován a v lednu 1791 se "modrý abbé", jak se mu přezdívalo, vrátil do Prahy.

Na slavnostním zasedání České společnosti nauk 25. září 1791 vystoupil Dobrovský - za účasti císaře Leopolda II. - s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidómu rakouskému, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Na rozdíl od tehdy četných jazykových obran nebyl však Dobrovského projev poníženou prosbou či dokazováním užitečnosti češtiny pro státní úředníky. Připomněl panovníkovi, že Slované tvoří většinu jeho říše a že jsou silou, která může i v budoucnu ochránit "rakouské panování" před nepřátelskými útoky. Dobrovského řeč vyšla tiskem (německy) a v překladu K. I. Tháma si ji mohli přečíst i čtenáři Krameriových novin. Jestliže Dobrovského činnost ovlivňovala dosud jen úzký okruh inteligence, vstoupilo nyní jeho jméno do vědomí širší české veřejnosti. Z učeného osvícence se naráz stal národní buditel.

V období nastupující politické reakce nenašel Dobrovský přiměřené zaměstnání, a tak zůstal soukromým učencem se skromnou penzí, podporován svými šlechtickými přáteli. V letech 1791-1822 napsal řadu významných prací, které rozhodujícím způsobem ovlivnily vývoj české historiografie, dějin české literatury, české jazykovědy a slavistiky. V roce 1802-23 vydal cyklus historických pojednání pod souhrnným názvem Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Navazovaly na studie z 80. let a název vcelku přesně vystihuje jejich smysl.

K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury z roku 1792. V roce 1818 vydal podrobnější Dějiny české řeči a starší literatury, dovedené však, vzhledem k cenzuře, jen do roku 1526. Těmito díly a řadou dalších studií založil novodobou českou literární historii. Položil také základ k onomu pojetí českých dějin, které pak vytvořil jeho žák František Palacký.

Dobrovský patřil ke generaci, která nevěřila v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě. Přesto se však o jeho další rozvoj zasloužil tak jako nikdo jiný. Shrnul slovní bohatství češtiny a vědecky odůvodnil a stanovil pevná mluvnická pravidla a zásady pro tvoření nových slov. Učinil tak v četných studiích, především však v dílech Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) a Česko-německý slovník (I. díl 1802, II. díl, dokončovaný A. Puchmajerem a V. Hankou, 1821). Svým dílem otevřel Dobrovský cestu Jungmannově generaci, pro kterou modernizace a zvelebení českého jazyka byly stěžejním programem. (Dobrovský sám byl například v názoru na tvoření nových slov poměrně konzervativní.)

Spolu s V. F. Durychem je Dobrovský zakladatelem naší slavistiky. Monumentálním dílem v tomto oboru je jeho latinsky psaná práce Základy jazyka staroslověnského z roku 1822. Od 80. let se podílel na činnosti České společnosti nauk. Udržoval písemné i osobní kontakty s vědci z mnoha evropských zemí i se svými žáky, mezi které mj. patřili B. Kopitar, A. Puchmajer, V. Hanka a F. Palacký.

Světově proslulý a uznávaný vědec J. Dobrovský měl obrovskou autoritu i u nové generace českých vlastenců. Nicméně zůstával mimo centrum národních snah, které se od druhého desetiletí 19. století tvořilo kolem J. Jungmanna. I když nesdílel romantické nadšení a víru této generace, přesto její snahy podporoval. Do otevřeného sporu s Jungmannem a jeho druhy se Dobrovský dostal v souvislosti se sporem o pravost tzv. Rukopisu zelenohorského. Že jde o padělek, poznal Dobrovský okamžitě po jeho "objevení" v roce 1818. Když však navzdory jeho upozornění byl rukopis po čtyřech letech otištěn v časopise Krok (a poté i v německém překladu), vystoupil veřejně a ve třech článcích dokázal nepravost rukopisu. Nepřímou odpovědí na jeho vystoupení byly články označující Dobrovského za "superkritika", "nevlastence", "odrodilce" či "slavisujícího Němce". Dobrovského dílo proto bylo českými vlastenci mnoho let opomíjeno. Teprve přehodnocení pohledu na národní minulost provedené na sklonku století T. G. Masarykem a dalšími ocenilo obrovský význam Josefa Dobrovského a jeho díla.

Další zajímavé české osobnosti:
 


Komentáře

1 myrberg myrberg | Web | 28. září 2016 v 9:06 | Reagovat

výhodná půjčka :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.