Václav IV. (26. února 1361, Norimberk - 16. srpna 1419, Nový hrad u Kunratic) byl syn a dědic Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, český král (1378-1419), v letech 1376-1400 byl římsko-německý král (jako Wenzel von Luxemburg). To, co se Karlovi IV. podařilo vybudovat, jeho syn do značné míry zpackal.
Když se Vojtěch Raňkův z Ježova na pohřbu Karla IV. zmínil o tom, že české země čekají těžké časy, netušil, jak hlubokou má pravdu. Karel se dočkal dědice až po své čtyřicítce a zahrnoval Václava přehnanou přízní, znásobenou po úmrtí matky (1362). Jeho vychovatelem byl Arnošt z Pardubic a po něm Jan Očko z Vlašimi, z Václava se díky jejich péči stal vzdělaný, ale nesamostatný a nerozhodný člověk.
Václav IV. se zejména v německé bibliografii objevuje jako lenivý král a opilec. Problémy, které nakonec vedly až k vypuknutí husitských válek, byly způsobeny také společenskými i klimatickými změnami v Evropě už v posledních letech vlády Karla IV.
Václav IV. se dlouho netěšil velkému zájmu historiků, téměř všechna díla pojednávající o době jeho vlády sledují spíše ideologický vývoj Čech či vznik a vývoj husitství. Zprávy z doby Václavovy vlády jsou ovšem víceméně strohé. Václav IV. si byl vědom svých neúspěchů a neměl zájem na svém dvoře podporovat kronikářství.
15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel diplomacií a penězi zabezpečil synovi i německý trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován.
Po smrti otce Karla IV. v roce 1378 byl Václav nezkušeným 17letým panovníkem. Dvorských úřadů se ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav musel opírat. Tito šlechtici naprosto postrádali evropský rozhled. Snad i díky nim začal král upřednostňovat lovy a pitky před povinnostmi a dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací.
V říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí. Roku 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie donucen upustit od římské korunovační jízdy. V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a panská jednota přešla do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše. Vadily jim i opomíjené nároky panstva a libovůle králových oblíbenců.
Roku 1394 zajali čeští páni krále Václava IV. na Pražském hradě.
Sami se ujali vlády v zemi.
Lazebnice Zuzana podle pověsti pomohla Václavu IV. utéct ze zajetí.
Převezla ho na loďce na druhý břeh Vltavy.
Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět moravský markrabě Jošt. 19. března 1396 Václav přijal podmínky šlechty.
Obdobně jako v Čechách, předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech.
Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále "nepotřebného a nečinného i nedbalého". Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký (ani on ale v řešení světských i církevních problémů v říši neuspěl).
Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal nadále. V letech 1402-03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Po útěku je v letech 1403-1405 donucován postupně uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Politická nestabilita a morová epidemie z konce 14. století byly hlavními příčinami ekonomického propadu Českého království. Rostlo sociální napětí a nespokojenost s politikou stejně jako dnes.
(Zikmund byl římským králem zvolen 21. 7. 1411 za pomoci Václava IV. pěti hlasy poté, co zemřel římský král Jošt Moravský. I ten byl zvolen za podpory Václava potom, co se svou volbou neuspěl uherský král Zikmund.)
Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila - roku 1412 Václav zaštítil prodej odpustků.
Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. To u něj vyvolalo záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie. 16. 8. 1419 Václav IV. zemřel na Novém Hradě u Kunratic. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky v klášteře na Zbraslavi.
Klášter byl však za husitských válek (10. srpna 1420) husity pod vedením plzeňského kněze Václava Korandy vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z hrobu. (Zdroj: Wikipedie)
krysařík | 25. července 2014 v 19:20 |
"Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za německého krále, aniž by se ale do konce života fakticky ujal vlády. Roku 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund."
Někdo někde napsal, že byl Zikmund zvolen "proti němu" (Václavovi) a internet do všude bezmyšlenkově přejímá. :)Zikmund byl římským králem zvolen 21.7.1411 s pomocí Václava IV pěti hlasy, poté, co zemřel římský král Jošt Moravský (i ten byl zvolen za podpory Václava potom, co se svou volbou neuspěl uherský král Zikmund).