ŠTĚSTÍ

22. května 2010 v 18:37 | Aťan |  POVÍDKY
Z 18 tisíc 232 povídek se tato minipovídka od roku 2008 zuby nehty drží na první pozici v Literu.cz ZDE ...zatím... (v sérii Měli jsme si spolu víc promluvit). Tuším, že bych se měl chovat skromně a pokorně, ale bohužel... mám z toho neskromnou radost. :-)

ŠTĚSTÍ

Sedělo v parku na lavičce. Vypadalo chudě, až zanedbaně. V lednovém počasí nebylo moc teple oblečeno. Lidé ho bez povšimnutí míjeli. Pár kolemjdoucích se záměrně dívalo jinam, asi ho považovali za žebráka.
Přisedl jsem si k němu. Koukalo do země a nejevilo o mne zájem.
"Ty jsi Štěstí, že jo?" oslovil jsem ho.
Pomalu, až skoro líně, ke mně otočilo hlavu. "Prosím?" zeptalo se.
"Myslím, že jsi Štěstí," trvám na svém.
"To myslíš vážně? Co po mně chceš?" posunulo si děravý kulich z čela. Kouklo se mi hlouběji do očí.
Nervózně jsem se podrbal na nose. "Nic po tobě nechci. Jsem překvapený, že tě tu vidím sedět."
Usmálo se a položilo mi ruku na ruku. Litoval jsem, že mám rukavice. Rád bych pocítil bezprostřední, intenzivnější dotyk.
"Dneska jsi měl kliku, víš to?" bouchlo mne Štěstí přátelsky do ramene. "Moc lidí mě nepotká… a když ano, tak mě stejně nepoznají. Většinou si myslí, že bydlím v partnerské Lásce nebo v nasysleném Majetku. Pcháá… tam já dlouho nevydržím. Moje stálá adresa je Energie přírody a vesmíru. Někdy spím, tak zazvoň víckrát." Vstalo z lavičky. "Pozdravuj doma."
Také jsem vstal. Sundal jsem si rukavici, podali jsme si ruce. Otočilo se a odešlo.
Škoda, měli jsme si spolu víc promluvit. Snad to nebyl podvodník.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.