Karl Heinrich Marx, dříve uváděn také jako Karel Marx (5. květen 1818 Trevír, Prusko - 14. březen 1883 Londýn, Velká Británie) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.
Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.
Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu.
Vladimír Iljič Uljanov, který přijal přezdívku Lenin, (10. / 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk) - 21. ledna 1924 Gorki u Moskvy), byl ruský komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.
Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce roku 1917 v Rusku. Byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování vlastního obyvatelstva.
Po 2. světové válce Sovětský svaz neměl skoro žádné nástroje k ovlivňování politiky svých západních sousedů, kromě svých mohutných armád na jejich půdě. Tam, kde komunistické strany směly legálně působit, byly vytěsněny na samý okraj politického spektra. Sovětský svaz "bratrské" komunistické strany ještě více oslabil, když uvěznil nebo v čistkách povraždil mnoho polských, maďarských, jugoslávských a dalších komunistů, kteří se uchýlili do moskevského azylu. Například meziválečné vedení polských komunistů Sověti vyhladili téměř do posledního muže.
Josif Vissarionovič Džugašvili, známější pod jménem Stalin (česky Muž z oceli, tuto přezdívku mu vybral Lenin) byl sovětským diktátorem v letech 1927-1953.
Jde o jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 3,5 miliónů), historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí přímo či nepřímo má na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během druhé světové války.
Stalin s charakteristickou obezřetností, a určitě také s ohledem na udržování fungujících vztahů se západními mocnostmi, používal taktiku dobře známou už z dob Lidové fronty ve 30. letech. Podporoval koalice komunistů, socialistů a dalších antifašistických stran. Existující koalice pak pro komunisty představoval výtah k moci všemi prostředky. Vůdce východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht to vysvětlil těmito slovy: "Je to naprosto jasné - je potřeba, aby to vypadalo demokraticky, ale veškerou moc musíme držet v rukou my."
Ve svobodných volbách se komunističtí kandidáti pravidelně ocitali na straně poražených. Proto komunistické strany změnily pod taktovkou Stalina strategii: od skrytého nátlaku přešly k otevřenému teroru a represím. Hned, jak se dostali do státních mocenských struktur (v průběhu let 1946 a 1947), spustili komunisté proti konkurenčním politickým stranám pomlouvačné kampaně, zahrnuli je výhrůžkami, přepadali je a týrali, zatýkali je, soudili jako "fašisty" a "kolaboranty" a popravovali. "Lidové" milice pomáhaly šířit atmosféru nejistoty a strachu, a straničtí propagandisté za to kladli vinu svým politickým kritikům. Snáze napadnutelní nebo neoblíbení politici z nekomunistických stran se stávali terčem veřejného ostouzení, zatímco jejich kolegové těmto hanebným praktikám přikyvovali v naději, že tak sami podobnému zacházení uniknou.
Obvinit sociální demokraty v zemích východní a střední Evropy z "fašismu" nebo "kolaborace" nebylo tak snadné, protože za války byli obvykle stejně častými oběťmi represí jako komunisté. A pokud v převážně agrárních zemích východní Evropy existovalo nějaké průmyslové dělnictvo, orientovalo se tradičně socialisticky, nikoli komunisticky. Protože se ukázalo, že je obtížné socialisty potřít, rozhodli se komunisté k nim přidat. Tedy přesněji řečeno - zařídit to tak, aby se socialisté přidali k nim. To byl osvědčený komunistický trik. Nabídli socialistickým stranám (většinou početně silnějším) perspektivu levicové "jednoty" - ale pod komunistickým vedením. V situaci, jaká ve východní Evropě převládala po osvobození po 2. světové válce, se to mnoha socialistům jevilo jako rozumný návrh. BOHUŽEL!!!
Socialisté, kteří měli námitky, nebo se stavěli proti nové straně, se dočkali tvrdého odsouzení a vyloučení. Nejmírnější postih s jakým mohli počítat spočíval v tom, že museli odejít z veřejného života nebo do exilu. Na ostatní měli nachystané mučení, dlouholeté vězení nebo smrt.
Když komunisté zdecimovali, pozavírali nebo pohltili své oponenty, dařilo se jim ve volbách roku 1947 i později lépe - pomohlo k tomu ovšem i terorizování a zastrašování občanů přímo ve volebních místnostech a nestydaté podvody při sčítání odevzdaných hlasů. Potom všude podle stejného vzoru následovalo vytvoření vlád, ve kterých křiklavě dominovaly komunistické nebo nově sloučené "dělnické" a "sjednocené" strany. Koaličním partnerům, pokud ještě nějací existovali, bylo vykázáno místo dekorativního přívěsku. V souladu s tímto přechodem od koaličních vlád jednotné fronty ke komunistickému mocenskému monopolu nastal v sovětské strategii v průběhu roku 1948 radikální obrat k politice státní kontroly, kolektivizace, likvidace střední třídy a pronásledování a čistek v řadách skutečných i domnělých protivníků. To v různých modifikacích probíhalo až do roku 1989.
V období československého komunistického teroru (1948-1954) bylo popraveno 241 lidí - obětí justiční vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce komunistického režimu byly sta tisíce lidí nespravedlivě vězněny. Obětmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, soukromí rolníci a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.
Komunistická strana Čech a Moravy sedí v českém i evropském parlamentu nerušeně dál. Generace mých rodičů, ale samozřejmě i ta moje, opět zklamala.
Slavný polibek Brežněva s Honeckerem na neméně slavné berlínské zdi.
JK | 30. října 2011 v 23:14 |
Pro doplnění informací doporučuji přečíst:
Stewart Steven "Výbušnina" (nakl,SAKKO Praha 1991)
a Victor Ostrovsky "Lstí a klamem" (Ikar a.s. Bratislava 1991)
zároveň doporučuji podivat se na stránky www.radioislam.cz "protokoly"
Ale pochybuji, že Vám spadnou klapky jednostranného vidění. Možná se Vám pomalu rozsvítí.