Tři sociální světy

12. ledna 2011 v 14:24 | Aťan |  Soukromá ENCYKLOPEDIE

bida


Předmluva Jana Kellera v knize
"Tři sociální světy - Sociální struktura postindustriální společnosti"

kel2
Od poslední čtvrtiny 20. století přecházejí ekonomicky vyspělé země ze stadia průmyslového do fáze postindustriální. V téže době dochází v těchto zemích k výraznému nárůstu sociálních nerovností a ke vzestupu chudoby a bídy.

Sociologie se však právě v této kritické době zbavuje kategorií, které by jí umožnily sociální nerovnost a příčiny nárůstu bídy analyzovat. Konstatuje nejen zánik tříd, ale dokonce i rozpad sociálních vrstev. Hovoří o pokračující individualizaci společnosti, či o příchodu blíže nedefinované společnosti postmoderní. Větší pozornost než zkoumání sociálních nerovností věnují mnozí dnešní sociologové problémům identity a důvěry. Namísto o nárůstu bídy a chudoby hovoří jejich kolegové o nových sociálních rizicích. Místo toho, aby byl analyzován mechanismus reprodukce majetku a moci, je pozornost odváděna ke studiu horizontálních sítí, v nichž prý každý podle své vlastní volby reprodukuje svůj sociální, kulturní a symbolický kapitál.


V důsledku toho všeho nejen samotné sociologii, ale také dalším společenskovědním disciplínám snadno uniká, že jsme dost možná svědky mnohem výraznějšího a závažnějšího zlomu v dějinách moderní společnosti, než o jakém hovoří ti, kdo zvěstují příchod postindustriální éry. Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti.

Ostrá nesouměřitelnost sociálních pozic není zajisté ničím novým. Byla charakteristickým rysem společností tradičních a stála i na počátku modernity. Výrazné sociální bariéry, nesrovnatelné cíle a hodnoty a zcela odlišné životní styly oddělovaly šlechtu od neurozené buržoazie. Majitelé továren zase žili ve zcela jiném světě než proletáři. Lišili se od nich jak možnostmi a prostředky, tak svými šancemi a životními aspiracemi.

Až do poměrně nedávné doby byl ovšem vývoj moderní společnosti nesen snahou překlenout propastné výchozí nesouměřitelnosti a nahradit je pouhou jemně odstupňovanou nerovností. Úspěch v tomto úsilí byl mimo jiné základní premisou teorie otevřené společnosti a zcela praktickým předpokladem rozvoje demokracie.

Tento pokus trval déle než sto let a ústřední roli v něm sehrál sociální stát spolu s rozvojem společnosti zaměstnání. Pojistky obsažené v zákoníku práce a prvky sociální ochrany navázané na zaměstnanecký poměr zmírnily naprostou asymetričnost postavení pracovníka a zaměstnavatele z dob počátků kapitalismu. Díky těmto změnám byla příkrá sociální nesouměřitelnost životních podmínek celých velkých skupin lidí vystřídána pouhou nerovností pozic, kterou bylo možno s většími či menšími výhradami tolerovat.

Své vrcholné období zažila společnost tolerované nerovnosti a sociálního smíru ve třiceti letech, jež následovaly po druhé světové válce. I když nadále existovaly značné rozdíly v příjmu a životní úrovni různých kategorií obyvatel, přinejmenším tři okolnosti způsobovaly, že byly téměř celou společností přijímány.

ke4
Za prvé se jednalo o rozdíly pouze pozvolné, které odpovídaly postavení každého jednotlivce na spojité škále příjmů. Mezi vedením firmy, které pobíralo ještě v sedmdesátých letech 20. století zhruba pětinásobek průměrného zaměstnaneckého platu, a nejníže odměňovanými pracovníky, se klenula dlouhá řada jemně odstupňovaných příjmových rozdílů.

Za druhé byli zaměstnanci stojící na obou pólech příjmové a mocenské škály spojeni v zásadě stejnými sociálními právy. Žádný z nich nepracoval pouze pro firmu a pro svoji bezprostřední spotřebu, ale též pro dlouhodobé zajištění sebe a své rodiny. Část plodů jeho práce byla formou pojistného a daní nasměrována na jeho vlastní sociální zabezpečení a na zabezpečení celé jeho domácnosti.

A konečně za třetí docházelo ve třiceti poválečných letech k téměř všeobecné vzestupné sociální mobilitě. Každá ze skupin na jemně diferencované škále příjmů mohla doufat, že do budoucna se také její situace bude zlepšovat. I když různí lidé vystupovali z výtahu sociálního vzestupu v různých patrech, všichni, anebo téměř všichni byli vyváženi směrem nahoru.


Od poslední čtvrtiny 20. století se ovšem prudkým tempem množí známky toho, že relativní, spojitá a jemně odstupňovaná sociální nerovnost je opět nahrazována absolutní, diskontinuitní, nejednou až brutální nesouměřitelností.

Nejde o to, že existují případy závratného bohatství a na druhé straně neméně ohromující případy beznadějné bídy. To existovalo bohužel vždycky. Problém je v tom, že dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy. Fungují svou vlastní logikou a vzdalují se jeden druhému a všechny společně hodnotám otevřené společnosti.

Jakkoliv může být empiricky obtížné určit, kde končí nerovnost a začíná nesouměřitelnost, taková hranice nepochybně existuje. V rovině sociální struktury ji představuje, jak již bylo naznačeno, rozdíl mezi pozvolnou kontinuitou pozic a jejich naprostou neporovnatelností. V politické rovině se kryje s rozdílem mezi otevřenou společností a mezi poměry, kdy privilegovaní se oddělují od zbytku společnosti a žijí zcela mimo ni. V rovině sociálně psychologické platí, že zatímco pouhá nerovnost nebere lidem ambice vypracovat se vlastním přičiněním a dosáhnout lepšího osudu pro sebe a své potomky, po překročení určité hranice vede nesouměřitelnost k rezignaci jednotlivců. Může však také vyústit v nepředvídatelné výbuchy skupinového hněvu.

ke3

Pro vystižení sociální nesouměřitelnosti má sociologie k dispozici tři základní kategorie - kasty, stavy a třídy. Všechny tři popisují a objasňují situace, kdy různé skupiny lidí žijí v naprosto odlišných, navzájem neporovnatelných sociálních světech. Společnosti kastovní, stavovské a třídní se zajisté liší mírou mobility, která dovoluje, či naopak brání člověku přejít z jednoho světa do druhého. Na vlastním faktu propastné odlišnosti sociálních světů se tím však nic podstatného nemění.

Sociologie, která po většinu 20. století velice pečlivě komentovala přechod společnosti od tradičních forem nesouměřitelnosti k pouhé moderní nerovnosti a poměřovala ho sofistikovanými metodami sociální stratifikace, začíná v situaci, kdy trend se radikálně zvrátil, hovořit raději o něčem jiném. Mnozí sociologové obracejí svoji pozornost směrem k procesu individualizace, což jim umožňuje nevidět zásadní proměny, k nimž dochází v rámci sociálních struktur.

Pokud ještě vůbec hovoří o společnosti jako celku, pak s oblibou fantazírují o příchodu postmoderny, ve které prý přestává platit vše z determinujících tlaků klasické modernity a ve které je tedy valná část dosavadního sociologického poznání prakticky k ničemu.


Zatímco tito postmoderně orientovaní sociologové prokazují neobyčejný důvtip a eleganci ve snaze odlákat pozornost odborné obce i laiků od skutečných problémů, sociální nesouměřitelnost se prohlubuje a dosahuje rekordních rozměrů v měřítku přímo planetárním.

Pochybuje-li někdo o tom, že žijeme ve světě, kde nesouměřitelnost již dosáhla přímo astronomických rozměrů, měl by si uvědomit, že každý ze tří nejbohatších mužů světa vlastní dnes už více majetku, než kolik činí suma bohatství 48 nejchudších zemí.

Podobný omračující nepoměr se začíná projevovat také v rámci jednotlivých ekonomicky vyspělých zemí a nejbohatší žena Francie pobírá ročně stejný příjem, o jaký se musí podělit 15.700 jejích spoluobčanů odkázaných na minimální mzdu.


Je snad zbytečné dodávat, že příkře narůstající majetková a příjmová nerovnost není problémem zdaleka jen sama o sobě. Propastné rozdíly v majetku odkazují na neméně propastné rozdíly v možnostech ovlivňovat směřování společnosti a zasahovat do osudů druhých lidí a celých zemí. Ti skutečně mocní to dnes činí způsobem, jemuž je krajně obtížné se bránit. Pokud však ti ostatní budou na obranu rezignovat, ponesou svůj díl viny za následky, které mohou snadno pocítit úplně všichni.


kel
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.