Chcete vědět, jak se dnes dělá CENZURA?

28. dubna 2011 v 20:39 | Vít Olmer |  ČESKÁ HISTORIE I SOUČASNOST "napřeskáčku"

Režisér VÍT OLMER napsal fejeton, ve kterém si postěžoval, jak byl (ne)pozván do pořadu Radiožurnálu, Českého rozhlasu. Bodrý Smíchovák sice o tyto pořady příliš velký zájem nemá, nicméně se nakonec rozhodl, že by hodinový živý rozhovor absolvoval. Posléze však odmítl, protože od redaktora dostal zákaz mluvit o politice. "Dost mě překvapuje, že se člověk v této zemi nemůže vyjádřit k tomu, co se okolo něj děje. Byl bych ochoten to akceprovat u soukromé rozhlasové stanice, která své vysílání opravdu zaměřuje na hospodyňky a řidiče, ale u veřejnoprávní stanice, která je placena z peněz daňových poplatníků, mě to opravdu štve. Připadá mi, že už opravdu není mnoho možností, jak říct, co si člověk myslí. Naprostým vrcholem bylo, když mi člověk, který se mnou rozhovor domlouval, řekl, že když budu mluvit o něčem jiném, než mi nadiktují, tak mě prostě vypnou. Myslel jsem, že to se dělalo naposledy za komunistů," podivuje se nad současnými poměry Olmer.

Tuhle mě volali z Radiožurnálu, jestli bych nepřišel na hodinový rozhovor do jejich rádia. Tyhle věci mě nebaví, ale zaujalo mě, že by to byl přímý vstup.
"Jdi tam," povídá žena, "a pěkně od plic řekni, co si myslíš o tom našem degenerovaném laputském království. Abys mě s tím pořád jenom neotravoval v kuchyni."
Redaktor z rádia byl nadšený mým souhlasem, a teď, o čem prý bude řeč.
"Posluchači by rádi," povídá, "takový příjemný speech, třeba jak jste před dvaceti lety natáčel Tankový prapor... "
"A jak", na to já, "mě Kratochvíl z Bontonu okrad a sám si koupil sportovní letadlo?"
"Ale ne," na to chlápek, "něco příjemného, co posluchači vždycky rádi slyší - třeba jak jste utekl hrobníkovi z lopaty po transplantaci."
"Poslyšte," navrhuju, "co takhle něco o dokumentu Hledání Jana Wericha, který teď točím. V roce 1977 jsem s ním udělal přes zákaz poslední desetiminutový rozhovor pro Slovenskou televizi, teď se filmeček našel a já jezdím po Čechách a zachycuju reakce prostých lidí na Werichovy myšlenky, které jsou aktuelní, ba padnou na naši dobu "jak prdel na hrnec".
"Ojoj," zabědoval redaktor, už při vyslovení Werichova jména, jak kdybych mu zamával červeným hadrem před nosem. "Ale politiku, pane režisére, do toho plést nemůžeme!"
"Ne?" divím se, "ale o té jsem chtěl hlavně mluvit, cožpak nejsem plnoprávným občanem Laputy? Neplatím snad daně?"
"A vy byste..." ozval se již s hrůzou v hlase redaktor, "snad chtěl kritizovat jednotlivé politiky?"
"To vám Véna písk," já na to, "už se na to těším."
"Nelze," slyším již ledový hlas, "náš pořad musí být vyvážený."
Když slyším ono slovo, dostávám kopřivku.
"Chceme po vás, pane Olmere," zkusil to ještě redaktor po dobrém, "milý, úsměvný rozhovor pro řidiče za volanty a posluchačky u sporáků."
"A když si přesto pustím hubu na špacír?"
Pauza. Pak se ozvalo nekompromisní: "Tak vás moderátor vypne."
Tak jsem zas já položil telefon. Národ moje podnětné myšlenky neuslyší.
 


Komentáře

1 mutil mutil | Web | 29. dubna 2011 v 10:16 | Reagovat

To už jsme opravdu dvacet let od konce vlády jedné strany? To znamená, že jsme cca v polovině ... Ale když to tak pozoruji, tak ani za dalších dvacet let se tady nevycinká nic pořádného. :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.